Hodonín (u Kunštátu)

8.5. 2009 - 234.den z 365

Na tento pátek připadl další státní svátek, a protože jsme zcela náhodou nestihli odjet do žádné z pražských nemocnic, rozhodli jsme se na poslední chvíli, že se konečně zúčastníme setkání rodin, jejichž dětem byl dán do vínku složitý život se SMA.
Setkání se konalo v plně bezbariérovém objektu v Hodoníně.

A aby náhodou nedošlo k záměně místa- bylo upřesněno, že tento HODONÍN se nachází u Kunštátu /Z Prahy něco přes 200km- tedy 3 hodiny cesty. Nevycházeli jsme z údivu, kolik se na jedné trase může vyskytovat nečekaných objížděk a hlavně české značení objížděk mi silně připomínalo bojové hry - typu hon na lišku. Ale díky nadměrně vyvinutému orientačnímu smyslu řidiče jsme dojeli do cíle ještě ten den. Já bych asi bloudila ještě zítra. /

Někteří "unikáti" si to vysvětlili tak, že pro jistotu poptají ubytování i v Kunštátu :-) Tímto zdravím Lenku i Marcelu a jsem ráda, že nakonec dorazily tam, kam měly, protože bez nich by by to skutečně nebylo ono ;-)

Následující foto nechávám záměrně bez komentáře- říkejme mu třeba "ilustrační" aneb "přistiženi při činu" :-)

Víkend měl posloužit k tomu, aby si rodiče mohli předat svoje zkušenosti - jak pečovat o takto nemocné děti, aby si vzájemně mohli poradit při výběru speciálních pomůcek - hlavně vozíků- aby si předali svoje zážitky z cestování a z integrace do běžných škol a spoustu jiných věcí.

Krom toho byl zajištěn ještě doprovodný program (díky Heleně a Pavlovi) , kdy byli pozváni zástupci firem, jež nabízejí pomůcky pro handicapované. Např. různé speciální doplňky k PC- myši rozličných velikostí a tvarů, které lze ovládat různými částmi těla a stejnětak klávesnice. Děti si vše mohly vyzkoušet, což s chutí činily :-)

Všechny děti se spolu začaly bezprostředně družit, Majda si našla své vrstevníky a naše Martina najednou měla handicap z toho, že nemá žádný vozík! Všechny holčičky, s nimiž navázala družbu, měly- a ona ne!
Vetřela se tedy nějakým záhadným způsobem k zástupci firmy Otto Bock a jeden vozík si vypůjčila.

Nemohli jsme ji z něj dostat dolů- jezdila až skoro do půlnoci....

... a pak odpadla.
Do postele jsme ji donesli spící. Byla k neprobuzení. Inu: těžký život vozíčkáře ;-)

My rodiče jsme pořád povídali a povídali a při líčení všech těch nestandardních a někdy docela drsných prožitků jsme se i vydatně zasmáli :-))
Ono s humorem jde všechno líp... a že je někdy hodně černý až ultračerný - to přece nevadí ;-)