Kočka roku

23.11. 2009

O víkendu nám naše holčičky ukázaly všechny svoje tváře :-) Zlobily, hádaly se, ofrňovaly nad podávanými pokrmy, ale taky si pěkně hrály, dokončovaly dopis pro Ježíška (sakra, musím ho odeslat co nejdříve, v TV to začíná nebezpečně bujet reklamami ;-) ), ale taky nám řekly spoustu krásných věcí a  jindy zas slovně drzačily (jojo, došlo i na fackiádu puboše :-(   )...

Z kulturních akcí jsme zvládly jen sobotní návštěvu knihovny, kam jsme vyrazily pouze v dámské sestavě a pěšky! Taška opět vážila snad 10kg, ještěže máme ten vozík ;-)- a taky nedělní výstavu koček.

Holčičky vytahaly všechny naše neživé kočky a uspořádaly výstavu. Ráda poslouchám jejich rozhovory "z dálky".

Ten jeden se týkal dvou koček (pruhovaná a kostkovaná)- jsou od stejné firmy

Majda povídá: "Hele, Maťo, to jsou jako dvojčata. Jsou stejný, viď?"

Maťa na to: " Ani dvojčata nejsou stejný. Mají jiné otisky prstů..."  :-))    /Kam na to chodí???/

Kočky dostaly čísla a návštěvníci (babička - a pak já) volili "Kočku roku" .

Zde je Mikeš- jediný živý exponát ;-) Maťa mu dotáhla do pokojíku drápadlo. A on si tam poslušně vlezl. Z výšky pak pozoroval své neživé konkurent(k)y.

Nakonec ani nevěděl, JAK zvítězil v anketě "Kočka roku". Na krk dostal medaili.

Ani ho to nevyvedlo z míry. Začal se mýt jazýčkem a koukal, zda nebude za prvenství taky nějaká jedlá odměna :-)
 Byla to legrace, hlavně poslouchat   všechny  ty dětské komentáře a průpovídky.

Večer v koupelně jsem zas měla výchovnou etudu s Martinou, která má prostě dny, kdy vůbec (ale vůbec!!) neposlouchá.
Otírala jsem ji osuškou a povídám: "Martinko, proč ty mě pořád tak zlobíš? Já bych tolik chtěla hodnou holčičku..."
A ona (aniž by nějak hnula brvou) mi povídá: "Ale, mami, víš, některý děti jsou zlobivý a některý zase moc hodný. A to mě  N-E-B-A-V-Í!! Já to zlobení vždcky poslechnu víc než tebe...."
Tak konečně vím, jak se věci mají ;-))

Tohle bylo jentak na odlehčení.
O víkendu jsme řešili hlavně "asistentky", protože aby toho nebylo málo, tak naše druhá asistentka si nějak  nešťastně hnula se zády a vypadá to na delší neschopnost..
(Majda má totiž ve škole asistentky dvě- střídají se  - každá má půl úvazku, aby se mohly v případě nepřítomnosti zastupovat).
Po pátečním výstupu mi bylo jasné, že zastupování budeme muset pořešit ještě jinak.

Paní zástupkyně (aprobací spec.pedagožka), která má tyto záležitosti na starost,  měla konstruktivní návrh: můžeme si Majdu tu a tam (cca 2-3xtýdně patrně) nechat doma... prima nápad. Nějaká povinná školní docházka nás nemůže rozhodit, k čemu Majdě škola a vzdělání, když je na vozíku-a řešení je to koneckonců snadné-a nic nestojí, že?-ani tu námahu :-(( ..... aúúúú!!! 
S politováním jsem jí oznámila, že tato varianta pro nás rozhodně není přijatelná. Oba jaksi musíme pracovat... už tak máme co dělat, abychom "vykryli" Majdiny  nemocné dny a taky všechna ta školní volna- a hlavně- co jako řekneme Majdě??? "Sorry, smůla- však ty to pochopíš, děvče... "???
Ale protože už všehcny tyto "figury školní"  léta známe, neponechali jsme nic náhodě a  intuitivně již o víkendu oslovili naši prázdninovou asistentku, která v Praze studuje VŠ a  našli jsme  rozvrhu dny, kdy by mohla s Majdou do školy docházet.
Takže jsem to dneska naservírovala zástupkyni (nechápala, jak jsem to stihla??) - ona to přednesla panu řediteli a večer mi  poděkovala  za spolupráci. Doufám, že se podaří skloubit  volné dny  studentky se dny druhé paní asistentky. Tak nám držte palce, brzy mi z těch školních úletů asi šlehne. Ve čtvrtek máme zkušební den.
Zítra jdeme po doktorech s Majdou (kontrolní  neurologická vyšetření), tudíž ve škole bude svou přítomností otravovat jen 3hodiny. Za odběry krve  má slíbený oběd v centru Prahy- tak snad bude mít úterní den i svá pozitiva ;-)