30.12. 2009
... jakou lavinu zpráva o Nikolce vyvolá... prvotní šok a snaha popřít realitu, zavolat a ujistit se, jestli jsem se nezbláznila já... nebo někdo nespletl. Noc z úterka na středu byla krátká- trvala v podstatě jen 3hodiny, a přesto nesnesitelně dlouhá.
Po rozhovoru s Marcelou (jak ona výstižně napsala "morbidním") mi totiž došly ještě další souvislosti a díky reakcím ostatních čtenářů mě pohltily zvláštní úvahy.
(Ty úvahy jsou jenom moje a proto prosím, aby případní čtenáři, kteří se s nimi neztotožňují, vážili silná slova ve svých komentářích. Píšu pouze na základě svých zkušeností z 13letého soužití se zákeřnou diagnózou SMA, za tu dobu jsem tuto situaci řešila už se dvěma maminkami. Nic víc v tom není. Psaní rozhodně není namířeno proti ničemu a nikomu. )
Tou smrtí totiž nic nekončí, jak by se mohlo některým zdát, že je to "vysvobození". Jistě to nemyslí zle, ale... mě tak napadlo, jestli vůbec někdo z rodičů o takové vysvobození stojí... Rodičům tím vyvstanou další náročné a velmi složité situace, které se nevyřeší ani za měsíc, ani za půl roku - třeba právě se sourozenci- vazby mezi nimi jsou mnohem pevnější, užší nebo jak to vyjádřit- zkrátka ten zdravím obdařený automaticky funguje jako ruce a nohy toho nemocného- nežijí v obyčejném sourozeneckém vztahu, ale v jakési symbióze.Nemusíte je to učit. Sami pochopí, přizpůsobí se- já to pozorovala od cca Martinčiných 2let, kdy třeba při oblékání Majdy podávala oblečení, boty...,aniž bych ji k tomu vybízela (připadala mi malá).
Rodiče, kteří léta nevědí, co je to dovolená. Dovolená nikdy není o tom, že si lebedíte a neděláte NIC. O dovolené pečujete pořád, pořád musíte makat fyzicky (to vůbec nemyslím jako výčitku, ale i kdyby dítě vážilo "jen" nějakých 30-40kg, když s ním manipulujete, minimálně 10-15x denně jej zvedáte, přenášíte...takže za den máte slušně naposilováno,aniž byste museli vážit cestu do fitka...), protože ten človíček má pořád svoje potřeby a vy nemůžete říct: "Dneska ne. Nemůžu. nechci. Nebudu." Odpočinek je v rámci toho, že se vystřídáte s partnerem. Za ta léta se naučíte fungovat tak, že stačí jen pohled. Automaticky vždycky jedne vyskočí a udělá, co je potřeba. Automaticky si hlídáte, aby ten druhý nepřetáhl svoji mez, aby se vám nezhroutil.
Takhle žijete léta. A najednou ... prázdno. Teď máte prostor pro nicnedělání a vy nevíte, co s ním. Vy to už vůbec neumíte. Naučili jste se za ta léta dělat několik věcí najednou, péče o "osobu blízkou" se stane součástí vašeho života- ráno prostě češete dvě hlavy, obstaráváte dvě těla... všechno se naučíte dělat rychle, aby zbyl čas i na něco jiného ;-)
No a pak jsou tu ještě dotazy naší 13leté Majdy... Ty se publikovat nebudu, abych někomu nepůsobila trauma... Nestrčili jsme hlavu do písku, odpovídali jsme, protože a´t se nám to líbí , nebo ne, smrt k životu patří. V dětském věku je to jistě jev nepřirozený, nicméně stává se to. Bohužel.
...a je strašný, jak moc si to v tom věku Majda už uvědomuje... mrazilo mě, když zcela samozřejmě řekla: "Mami, ty Marcele pomůžeš, viď. Nemůžeš ji v tom nechat. Jste kamarádky... vždyŤ to pro ni musí být strašný..."
...no to bych moc ráda, ale když on je v nejtěžších chvílích člověk vždycky sám, byť obklopen lidmi, je sám.
Prohlížím si tu fotky v albu z letošních společných akcí, čtu stále dokola, co mi psala Marcela a pevně věřím, že to snad všichni nějak zvládneme ...
10 komentářů:
Wlčice to jsou věci které nám lidem s dětmi jakž takž zdravými vůbec nedochází...já třeba nikdy nepřemýšlela o dekupitech (proleženiny- snad jsem to napsala dobře) nebo o problémech s ledvinami, které údajně lidé na vozíčku mají. Já si říkala jako hodně mladá třeba:"No jej, tak maj kolečka místo nohou." Ale pak jsem viděla pána v zimě na vozíčku. Jednu stranu těla ochrnutou. Odkopával se tou zdravou nohou a točil kolečko tou zdravou rukou...Pak mi teprv přišlo jak to pro něj v tom rozbředlém sněhu musí být šíleně náročné, fyzicky...i bez sněhu. Všude schody, patníky, úzké dveře...a on neměl nikoho sebou. A teď po seznámení s vámi všemi, s SMA, že vaše děti si samy ani nesednou, neotočí se atd., není jemná motorika...A až teď když tě čtu tak vidím, že fakt slovo dovolená prostě neexistuje! Já neznám ty spávná slova...prostě obdvuju vás. Máte to šíleně náročné. Nepředstavitelně.
O otázkách dětí které dospívají, mají k dispozici internet...o sourozencích o všech těch poutech, o symbioze o tom můžu jen vzdáleně něco tušit...
Ale nikdy ani ve snu by mě nenapadlo myslet si, že rodič pocítí úlevu. Já brečím a Nikolku jsem neznala. Už jen ta představa ztráty milovaného dítěte je prostě hrozná. Vím, že pro tebe třeba je to ještě horší. A tak chci ještě jednou říct, že vás "ženské moje" strašně moc obdivuju a přeju všecko nejlepší jak to jen jde. Ráda bych víc.
Napsala jsi to přesně. Mně na mysl přicházejí ještě morbidnější otázky, které mi Bára položila. Ale jsme tady , Ty, já, Marcela, Pavla, Jana....my si musíme pomáhat.Lenka
nemyslím si taky, že byť vteřinu člověk může pocítit úlevu...jak by mohl někdo cítit úlevu, když přijde o vlastní dítě...a paradoxně i u jiných chorob se lidé zhroutí většinou až po...protože zůstane prázdno
pomoci Marcele není...možná si mohou pomoci s manželem, že stejně jako na všechno předtím i na tohle zůstanou dva...
Já jí jen přeju, aby je ta situace nerozdělila, ale spojila, aby se jim i při vlastním neštěstí podařilo pomoci to zpracovat Míše a Kryštůfkovi..a aby na ně čekalo alespoń minimum nějakých obyčejných radostí..přebolet to nemůže...jen čas může trochu zbrousit hrany..
A tobě, Markét jsem to psala v SMS...můžu se před tebou jen sklonit a být ráda, že ti , když budeš chtít, budu další spřízněnou duší na tomhle, nkdy fakt tak pitomém světě...
Markétko, jak by někdo mohl tvá slova napadnout?
Jakým právem?
Padá na mě tíha z těch tvých slov a pravda ... a ještě v jiných dimenzích ...
Je mi to všechno tak líto.
Jsem ráda holky, že vás znám ... sdílená bolest je asi menší, ale je pravda, že tam někde, uvnitř, je stejně člověk na to nejhorší, na to vytí ... na to bytí ... úplně ale úplně sám ...
Diny
Souhlasím s tebou. Celý život s našimi nemocnými dětmi se bojíme budoucnosti i té blízké.
Moc se bojím, až tu naše holčička nebude a žádné vysvobození se nekoná. Já, matka, žiji jen pro ni, a nevím, co bych bez ní dělala. Nechci to vědět a nikdy si to ani nedovedu představit...
Ale tyto tragedie lidí mi blízkých, i když jen virtuálně, a jen díky stejné nemoci, mne utvrzují, že musíme žít jen pro současnost a nejkvalitněji , jak jen to jde.
Soucítím s Marcelou, jako by byli moje opravdová rodina... Mám je ráda.
Snažím se dnes o to víc užít si každé chvilky, kdy jsme celá rodina pohromadě. Musím přiznat, že se i na naši Anežku dívám od předevčerejška nějak jinak. Bojím se, moc bojím.
Moc vám všem milý Wlci přeji do nového roku hodně, hodně zdraví...
Věřím, že jste Marcelce oporou. Díky.
Lenka s Anežkou a rodinou
Ayo,
já tohle taky netušila, dokud jsem si žila jentak lážoplážo. Ano, vozíčkáři mají spoustu specifických potíží, tělo není od přírody nastzaveno na to, aby stále sedělo- dekubity, potíže zažívací a spoustu jiných... to vše k tomu bohužel patří. Majda je naštěstí vzorná v tom, že spí celou noc! Ale spí jak obložený chlebíček :-) Máme sousatvu polštářků- musíš přesně založit, položit, uložit... jinak má ráno otlačeniny, které bolí a vyžadují další péči :-(
o rozmarech architektů- 2-3schody pro oživení terénu- ani nemluvím - grr!! úzké chodníky- popř. ještě sloup veřejného osvětlení či dopravní značka přímo uprostřed- opravdu super nápady ;-)
Ono se ale nedá říct, co je "lepší"- já zas šílím při představě, že mám dítě, které vyrábí neustále rámus a je hyperaktivní... každý jsme si zvykl na to svoje a byť se to druhým zdá sebehorší, my jsme spokojeni, jak to je a neměnili bychom :-) ...
Lenko,
je to asi smutné, ale některé věci opravdu nemůžu říct nikomu jinému, mamce třeba vůbec- zešílela by. Takže tahle SMArodina je pro mne děsně důležitá, děsně moc
AndyPan:
díky, už jsem tu někde v příspěvku psala, že s některými lidmi se člověk nevidí léta, a pak je schopen pokračovat v rozhovoru - patříš mezi ně! Díky, že sis mě zase našla :-)
Diny:
Já vím, že tvůj pohled na věc je ještě odlišnější... k tomu nemohu nic moudrého říct, o tom totiž vůbec, ale vůbec nic nevím... Každopádně to zvládnout musíš, nic jiného se nenabízí :-(
Lenka s Anežkou:
Nojo, já mám taky strach, když já nechci, aby mě děti viděly smutnou a utrápenou... třebas je to pokrytectví- vzpomínky na dětství jsou důležité. Prostě užívat každého dne a unavit se denně natolik, aby nebyl čas na "blbé" úvahy, které pořád odněkud vylézají.. o to se snažím já ... do postele padnu jen na pár hodin a můj spánek- to je spíš bezvědomí. ;-)
... a jinak všem děkuji za kultivovanost vyjadřování :-)
Mám "jen "3/4 roční zkušenost s péčí o vážně nemocného/mimo jiné ochrnutého/nejbližšího člověka.Život už nikdy po téhle zkušenosti nebude stejný jako před tím.Asi není potřeba se moc rozepisovat.Pro mě jsou všichni,co dnes a denně "bojují",zvláště pak mámy nemocných děti ti,co by měli stát 28.10.na Hradě a dostat metál.Myslím,že mi rozumíte,co tím chci říci.P.S.Wlčice,ráda vás čtu.
Se vším co bylo napsáno naprosto souhlasím.Mám stejné pocity jako Wlčice jen je nedovedu tak popsat.Děkuju ,že jsi..ty ,Lenka ,Marcela ..máme moc společného.Pavla
Ty jsi opravdu spisovatelka, vždycky víš, jak to pěkně napsat. Jsme na stejné lodi, ale stejně každý sám.
Markét, ty jsi to zase vystihla, spousta věcí , které nám, co to neznají, vůbec nedochází...
Okomentovat