Zpátky domů

31.10.2010

Po dohodě s paní primářkou jsme  v neděli ráno opustili nemocnici. Chtěli jsme jet ještě dříve, než se silnice zaplní auty. Po tak dlouhém víkendu se dal očekávat kolaps dopravy a nás čekala cesta po  nechvalně proslulé  D1.

Majda byla celkem stabilizovaná, ale z daleké cesty jsme měli trochu obavy- to dlouhé sezení a natřásání se ...

Pro rozlučku s našimi hostiteli zvolili pánové poetické místo u kapličky- na půli cesty :-)
Vypadali jsme jistě jak agenti- Danuška nachytala tašky s jídlem-  podle množství to vypadalo, že se vydáváme spíš na cestu kolem světa... A tak jsme si tam ještě dlouhou chvíli povídali, děkovali a různě se objímali a k tomu fučel šílený vichr, takže jsme vypadali jak šílenci, protože nám všem stály vlasy vzhůru a díky šlehání větru nám tekly slzy a hulákali jsme na sebe, abychom se v tom fučení lépe slyšeli.  Až  po zhlédnutí této Wlkovy fotky jsem si uvědomila, jak to muselo z dálky být komické :-) Skupina řvoucích podivínů provádí své rituály u kaple ;-)

Cestu do Prahy snad ani popisovat nebudu. byla nad očekávání šílená. Při zastávce u Brna už jsem měla opravdu nakorčeno k tomu, že uteču do lesa, který u parkoviště byl. Madlena zlobila - samozřejmě nejedla a nic nepila, přestože paní doktorce slibovala horydoly..no ale to je náš starý a neřešitelný problém.

Dojeli jsme bez nehody. Byla jsem však  přesvědčena, že sotva dojedeme domů, Majdu osprchujeme, převlékneme a já sbalím tašku a budeme v kapačkách pokračovat na Bulovce. Střídavě jsme jí s Wlkem domlouvali, hubovali, přemlouvali, vyhrožovali... nic. Nastoupily drsné (nepublikovatelné) metody- a asi nějakým zázrakem se nám podařilo nacpat do ní pár piškotů, nějaké pití a  díky těmto manévrům  zůstala emitka konečně do půlnoci  prázdná.

Uf, to byly prázdniny... dlouho se z nich budeme vzpamatovávat. Takovou poznávačku vzdálených krajin naší republiky jsem opravdu nečekala. Jet si lehnout do nemocnice vzdálené 4hodiny cesty, přičemž na Bulovku to mám 100x (a to není nadsazené!) blíž...to je přece frajeřina, ne?

Jak říká zlomyslně Wlk: "Zážitek nemusí být  pozitivní, ale silný"...a to tenhle dokonale splňoval.
Tak snad to příště bude lepší ;-)

V Opavě

30.10. 2010

Sobotu jsme podle očekávání strávily s Majdou v nemocnici.
Slezská nemocnice v Opavě je opravdu velice příjemná. Ochotný a vstřícný personál- lékaři i sestry. Optimisticky jsem si myslela, že vykapou dvě "bandy" a půjdeme domů... ale Majda se nějak necítila a ani nenaléhala na to, "kdy už nás pustí", což samozřejmě běžně dělá. Tak to bylo podezřelé. Den líně proběhl. Jeho náplní bylo přemlouvat pacienta, aby něco snědl- a to  je v našem případě úkol téměř nesplnitelný... Majda je jak voděnka- nejradši by žila ze vzduchu a doušku vody. Jídlo jí potěšení nečiní, a proto jsem se ani neodvážila uvést v praxi teorii pana psychologa: "Jen ji nechte. Nenuťte ji, však ona vám hlady nezemře... včas si řekne."

Už jsem se zmínila,  že díky sponzorům a nadaci "Archa" působí nemocnice veselým dojmem. Pro ilustraci přikládám fotky, jak vypadají chodby...

...a taky naše apartmá. Pro dva pokoje je společné sociální zařízení. Jinak, protože se jedná o oddělení dětské, je na pokoji k dipozici i vana a umyvadlo.
TV za poplatek, ale co jiného má pacient s kapačkou na ruce dělat, že? Číst si Majda nechtěla, ani nemohla- bolela by ji ruka od držení knihy, tak jsem se učila sedět v klidu a sledovat TV pořad od začátku do konce ;-)

Večer jsme si udělaly pohodu- já slupla k večeři 10dkg gothaje (to je asi dané celoplošně, že v sobotu bývá v nemocnici studená večeře a skoro vždycky je to tenhle (pro mne) nepoživatelný salám!!) - abych zdravé výživě učinila zadost, zapila jsme to třemi hrnky heřmánkového čaje a Magdaléna propadla panice, kdo se o ni bude start, že tohle normální člověk nemůže přežít, aniž by se nepo... - já jsme si chuŤ spravila tatrankou a doufala, že večer bude klidný a já se konečně po 3dnech vyspím!! 

Na chvíli se za námi stavil i zbytek smečky s Katkou. Absolvovali  odpoledne nějakou rodinnou slavnost a stavili se taky v Hradci nad Moravicí.

V půl deváté večer Majda začala opět naříkat, že bude zvracet a že jí všechno bolí... Šly na mě mrákoty. Službu měla sama paní primářka, které jsme před dvěma hodimani s úsměvem hlásily, že je vše OK a ráno jdeme domů.... Sestra vše vyřídila, Majda dostala kapačku a lék na žaludek, byla spokojená. Sestra to ješě dotáhla k dokonalosti přiložením obkladu (jojo, náplasti a obklady u nás měly vždy kouzelnou moc ;-) - kdo ví, o čem mluvím, už se jistě směje- a kdo ne, aŤ mě prosím nenapadá :-)) 

V 11hodin jsem odpadla. Vzbudilo mě až volání: "Mamííí, čůrat! Mamííí, ty pořád spíš!!" Na hodinách bylo 00:51. A já si klidně spím...
Dále už se žádné drama neodehrálo. Jen jsem v tom rozpoložení zapomněla přesunout hodiny na zimní čas, takže ráno jsem byla za ranní ptáče- Majda volala krátce po 7. - stejným stylem: "Mamííí, ty zještě spíš??"  No pořád se o to snažím, ale v průměru mi to víc jak 5hodin denně nevychází :-))

  Ale jen aŤ si otravuje a provokuje, hlavně ať už je jí dobře a jdeme domůůůů!!

Davidův mlýn a jiná překvapení.

29.10.2010

Pátek nezačel tedy moc optimisticky. Ráno to v chaloupce vypadalo jak v lazaretu. Nevolno se udělalo i Wlkovi :-( , takže jsme s Katkou rozdělávaly oheň v kamnech a jak jsme si pořád povídaly,. tak nám opakovaně uhasínal :-)) Martinka si pustila film a Majda se střídavě cítile hůř a líp. Nicmoc nálada. Venku bylo ale krásně! Po obědě jsme zanechaly Wlka a Majdu svému osudu, obešly jsme  s Martinkou vesnici a rozhodly se rychle pro výlet do nedalekého Davidova mlýna. Bezva zábava pro děti i dospělé. Nabízí se tam lanové centrum (nejen) pro děti.

Atrakce mají vtipné názvy a musím říci, že Martinka běhala stále dokola. Toto je např. "hadí tramvaj"

Martina s enejvíce motala v "pavučinách" ...

Na "kapříkově dráze" musela prolézat obručemi a odhazovat z cesty těžké pytle

vyřádila se i v "bobří noře" :-)

Legrační bylo pozorovat, jak jde po "kachních stopách" . Mají to zkrátka pěkně vymyšlené, na bezpečnost dětí dohlíží zřízenec, který je ochotně tahá ze sítí :-) a utěší i ty řvoucí padlé :-))

V areálu můžete i lovit ryby- nejen ty dřevěné- ty pouze lákají z dálky rybáře,

aby si vylovili svůj úlovek, který jim v rybářské baště ochotně upraví do jedlé podoby!

Výlet jsme si užily, v baště jsme si daly i večeři a cestou zpátky pozorovaly na pastvinách stáda krav a koní... nádhera! Krásná příroda, kopce pokryté zbarvenými stromy... jak z pohádky!!

Domů jsme dorazily kolem půl sedmé. Zbytek posádky byl celkem v klidu. Bouře vypukla až po 9. večer, kdy Majda suše oznámila, že je jí špatně a že chce do nemocnice... a ejhle! nejbližší se nabízela ve 30km vzdálené Opavě. Měla jsem trochu jiné předtsavy o pátečním večeru, nicméně jsem rychle sbalila tašku a vydali jsme se tmou do rodiště mých oblíbených Tatranek OPAVIA...

Cílem byla dětská pohotovost. Tam jsme dorazili ve 22:30. Martinka zůstala s Katkou a s rodiči na chaloupce. Neprotestovala. Oni jsou tak hodní a láskou překypující, že Martinku ani nenapadlo si stýskat a slzavě se loučit.

Měla jsem docela obavy ze setkání s dr. Zase to vysvětlování a zdůvodňování, proč jedeme tak pozdě a co jí vlastně je ... ale ono nic takového nenastalo!! Ve Slezské nemocnici v Opavě nás čekalo velmi milé přijetí

- sestra se chovala neskutečně slušně a vlídně, ihned informovala paní doktorku. Ta o Majdině diagnóze věděla i podrobnosti (to není úplnou samozřejmostí, nemoc není zas tak běžná) - komunikovala s námi jako s partnery- rozhodla se pro hospitalizaci (to se dalo čekat) - sestra nás ihned ubytovala a vzápětí donesla hromadu polštářů všech tvarů a velikostí- prý abych mohla Majdu polohovat!! No neskutečné!!?? Potěšila mne. Majda dostala kapačku, ústavní pyžamo, několikrát se nás sestra ptala, jestli něco nepotřebujeme a co pro nás může udělat??? Tak jsem měla pocit, že se mi to zdá...přecejen těch příjmů mám za sebou tolik, že je s čím srovnávat...tohle bylo opravdu nadstandardní.

Celé oddělení je díky Chantal a její  nadaci "Archa" upravené v pastelových barvách a do stylu "Podmořského světa"

Tak takhle vypadal náš závěr večera... :-((

Wlka jsme poslaly domů. Já měla jen jediné přání- už zalehnout a alespoň 3hodiny v kuse se vyspat... no nestalo se :-(

Vlastivědný výlet do Moravskoslezského kraje

28.10.2010

Ve čtvrtek ráno jsme vystartovali směr Ostrava. Auto plně naložené, děti řádně natěšené- batůžky plné jídla a zábavy, skutečně byly vzorné!! Celou čtyřhodinovou cesty vydržely NEotravovat- to je rekord hodný zápisu ;-) Zvládli jsme to jen s jednou přestávkou na vyhlášené Rohlence- nedali jsme si utopence, ale jen macdonaldí kávu a něco na zub a frčeli jsme dál. Cílem byla malá vesnička 7km od městečka Vítkov.

V chaloupce nás čekala Katka se svými rodiči (už se známe z dřívějška). Shledání to bylo milé, vítání vřelé... až mě dojalo pomyšlení na to, že členové vlastní rodiny  tak vřelí a kontaktní nejsou :-(

Po vydatném obědě, který maminka Danuška připravila podle Babicova receptu :-), jsme se vydali na procházku k nedaleké přehradě Kružberk vybudované na řece Moravici. Přehradu pamětníci jistě dobře znají ze socialistického TV seriálu "Velké sedlo". V reálu tato stavba slouží jako rezervoár pitné vody pro oblast Ostravska a taky jako ocrana před povodněmi, což prý opravdu zafungovalo.

Katka to měla vymyšlené dokonale. Domluvila se s rodiči, že si nechají děti na chalupě a my že budeme mít s Wlkem volno- a budeme mít bydlo u nich ve Vítkově. Děti byly radostí bez sebe. Jsou s Katkou rády. Já jsem tedy protestovala, že se to nehodí, ale přehlasovali mě, Wlk se taktně zdržel hlasování ;-)
Kolem 8.hodiny večerní Madlena drze pronesla: "Už byste měli jet. AŤ máte od nás klid..." Tak jsme je pomohli připravit ke spánku, sbalili si svoje dvě tašky nezbytností a jeli nocovat "do bytu".
Tam mě pobavil smysl pro detail- paní domácí nám stylově povlékla do "vlčích máků" :-))

Spát se nám nechtělo... to je škoda času :-)-  sedla k internetu, abych okoukla, co podnikneme druhý den. Bloggerka Lenka , která bydlí nedaleko, mi hbitě poslala pár tipů na výlety, telefonovaly jsme spolu, zatímco Wlk se vrhl na údržbu všech technických zařízení v bytě- naladil kanály na TV, pošťoural PC... :-) klasika. Povolání je mu koníčkem, z něhož prakticky nesesedá ;-)
Když už  tedy TV naladil, dívali jsme se na film Post Bellum a kolem půlnoci zalezli do vlčích máků. Až potud romantická idyla...

Ve 2:30 se rozdrnčel můj mobil. Koukla jsme na displej: "Katka" - v tu chvíli mi bylo jasné, že nevolá, aby se zeptala, jak se máme... na druhém konci telefonu mluvil její tatínek: "Ahoj. Madlence není dobře. Chce, abys přijela. Kačenka je u ní. Já jsem Jirka..." chudák, byl z toho paf... Tak tohle jsme tedy opravdu nečekali. Vyskočili jsme z pelechu, naházeli na sebe oblečení, věci zpět do tašky a vyběhli na parkoviště. Vedle našeho vozu stál vůz policejní- hlídka seděla uvnitř a pozorovala okolí.
No, nemyslete si, že našli odvahu nás legitimovat- přišlo jim to úplně normální, že z paneláku ve 3ráno vyběhnou dva šílenci s taškami v ruce (Wlk ověnčený technikou- noťas, foťák :-))  - skočí do auta a zběsile odjíždějí... pozorovali to úúúplně v klidu.

Během 10minut jsme dorazili na místo. Majda  opakovaně zvracela, bolelo ji břicho a byla zelená. Achjo :-((
Obskakovali jsme ji a rozjímali, co bude a jak bude. Do rána jsem tedy nespala ani minutu. Jen doufala, že to bude lepší a podaří se nám to "ustát" v domácím prostředí.

Jak se stát dokonalým asistentem ;-)

27.10.2010

Už mnohokrát jsem tu psala o životě s asistenty. Provázejí naši rodinu  už 10let. Bez nich by bylo všechno složitější. Dělají záslužnou práci, která není zrovna nejlíp finančně ohodnocená a někteří této službě věnují svůj volný čas, takže pracují bez nároku na mzdu jako dobrovolníci.

Musím říci, že jsem na asistenty měla převážně štěstí. Pravdou je, že všechny, které jsem si vybírala sama, jsem nejprve upozornila na věci, které nepatří k "přednostem" a bude  potřeba je vykonávat, a pak jsem trvala na tom, že si Majdu nezávazně okouknou, než se dohodneme na službách. Většina z těch, co do služby kdy nastoupili, rozšířila řady našich přátel.  A máme mezi nimi i jednu raritu- ta totiž rozšířila dokonce přímo náš rodinný kruh :-) Vybrala si nás totiž podle celkem neotřelého klíče: podle stejného příjmení :-)) A po těch sedmi letech spolupráce o ní nemluvíme jinak než "naše Katka".

Naše Katka dotáhla asistenční službu k dokonalosti. Začala asistovat i nám- rodičům. ;-) Vymyslela a zorganizovala na podzimní prázdniny program u nich doma. Pozvala nás a trvá na tom, že nebudeme nic dělat, děti že dokonce budou spát v jiném baráku, abychom si odpočinuli!!! Chápete to? ;-)
Takže zítra vyrážíme směr Ostrava.
A moc se těšíme, protože ten kraj skoro vůbec neznáme- já jej vlastně navštívila jen jednou a to díky lázním v Klimkovicích, kde jsem s Majdou kdysi  pár týdnů pobývala.
Cesta bude asi náročnější, neb je dlouhá, ale snad to nějak projde ... děti se nemohou dočkat!

Dívala jsem se na kalendář- mám měsíční, kde jsou zvýrazněné barevnými pruhy svátky a neděle. A zdál se mi nějak moc pruhovaný... všimli jste si taky, že říjen má letos pět nedělí? :-) To je na jeden měsíc ažaž ....

Do notýsku o bundách

26.10.2010


Zatímco jsem dnes čekala před školní jídelnou na Majdu, přiřítil se dav dětí ze 2.třídy. Děti ukázněně zastavily před vchodem a docela dlouhou chvíli trvalo, než se kolébavou chůzí dostavila i paní vychovatelka důchodového věku.
Sluníčko pěkně svítilo, vítr proháněl po trávníku barevné listy - den jak malovaný. Kluci celí uřícení doběhli a hudrovali, že jim vychovatelka nařídila, aby si vzali bundy a čepice.

"Já bundu nosit nebudu. Je mi vedro. Ať si ji nosí sama, když jí je zima. Nemá mi to co nařizovat. Není moje máma", rozčiloval se pěkně zostra jeden.

Druhý mu zkušeně vysvětloval: "Hele, to by ti máma musela do notýsku napsat, že je ti vedro jako prase a že bundu nosit nemusíš, jinak ti to neprojde."

"To ne," zapojil se do hovoru zcela vážně další, "musí ti napsat, že budeš nosit bundu, jen jestli budeš sám chtít."
Ten nejvíc rozčilený v rozepaté bundě oponoval: "Jo, už ji slyším: "Chlapci, vemte si bundy. Venku je zima!" ..."jenže jí už bude pořád zima, když je tak stará.... "

Paní vychovatelka dorazila.
A asi proto, že neslyšela předchozí debatu, hned pěkně učitelsky spustila: "Chlapci, venku není žádné vedro, vy letíte, ani si nezapnete ty bundy... počkejte, až nastydnete!" :-)

Chlapci protočili oči k nebi a mně se chtělo smát... koneckonců stála jsem tam v rozepnuté bundě taky :-))

Je podzim

26.10.2010

Ačkoli se toho pořád děje spoustu, nestíhám psát, a tak měl blog takovou menší podzimní dovolenou. Venku jsou sice krásné příjemné podzimní dny, ale stejně mě nějak přepadla smutná nálada. :-(

Minulý týden ve středu jsme nechali Majdu očkovat proti chřipce. Říkám si, že kdyby udeřila, nebude mít třeba takovou sílu a Majda to líp bude snášet. Děláme to tak už několik let a zatím se to vždy obešlo bez nějakých prudkých reakcí.

Ale ve čtvrtek dopoledne přišla SMS ze školy, psla paní asistentka, že je Majdě zle, aŤ si pro ni přijedeme. Tohle jsou vždycky okamžiky, kdy mě píchne u srdce, protože nikdy nevím, co si pod tím mám představit. Nechala jsem všeho, popadla  emitku a skočila do auta- během 10minut už jsem supěla po schodech do 1.patra. Majda seděla ve vozíku a tvářila se tragicky. Odvezla jsem ji domů, na zvracení naštěstí nedošlo. Doma jsem zjistila, že od rána nic nepila. Bylo 10hodin dopoledne. Prý se bála, aby nezvracela, že by to musela paní asistentka uklízet. Nacpala jsem do ní, co bylo potřeba, uložila do postele a když jsem ve 12hodin odcházela do práce, už byla veselá a dožadovala se kocoura na mazlení a nějaké zábavy. Uf, fakt se mi ulevilo! Patrně to byla reakce na očkování, nebo nevímco...hlavně, že to rychle přešlo.

Martina ve škole prospívá. Během minulého týdne jsme zaznamenali pouze ztrátu svetru, ale zase se našel šáteček, který už jsme oplakali, takže se dá říct, že vše je v rovnováze :-)

Jinak je tu všeobecně - řečeno slovy klasika - "blbá nálada". Všichni  v okolí samozřejmě žijí případem ztracené Aničky, u Martinky ve škole jsou vylepené plakátky s její fotografií, od čtvrtka v okolí školy probíhají ty policejní manévry- nějak to na mě negativně působí a v současné době se mi snad ani nevybavuje horší scéna, než že moje dítě jde hledat šik policajtů s krumpáči a lopatami.

Rozčilují mě články na internetu, které publikují podle  mého zbytečné detaily o celém případu, je mi opravdu upřímně líto rodičů - větší peklo v životě lze už asi jen těžko zažít a už vůbec nechápu ty, kteří mají potřebu sdělit světu v internetových diskuzích svůj názor na věc a vědí, co všechno kdo udělal špatně a zaobírá se tím, zda otec Aničky mluvil přesvědčivě.....  Šílela jsem při placení nákupu v BILLE, kdy na pokladním páse zbývalo jen málo místa pro zboží, protože byl pokryt Blesky a AHA (nebo jak se ty plátky nazývají) a palcové titulky oznamovaly: "Máme exkluzivní video- Anička tančí  s dětmi..." - dělá se mi zle  a nemám slov tu hyenu, která novinářům prodá záznam z jakési školní akademie, kde se holčička samozřejmě přirozeně raduje a hopsá s ostatními. Vůbec nechápu, k čemu a komu v současné době taková informace slouží. Ale věřím tomu, že se jistě výtisk dobře prodával...Jiná hyena zas založí sbírku, aby si na této příšerné lidské tragédii nestydatě namastila vlastní kapsu :-((

Tak jsem ráda, že dneska ráno při naběhnuté titulní stránky Seznamu na mě nevykoukl další senzacechtivý titulek a alespoň malou radost mi činí to, že novináři snad uposlechli výzvy Policie a snad nebudou veřejnost informovat o každé prkotině.
Každopádně bych si moc přála, aby ten případ už měl konec, nějaké rozuzlení.
Tohle žití v nejistotě je pro všechny velkou zátěží a pro rodinu a blízké to musejí být hotová muka.
Kéž by to všechno byl jen nějaký hloupý žert, omyl, nedopatření... snad kdyby šlo vrátit čas... :-(((

Ještě něco k víkendu

15.-17.10.2010

Víkend pro mne byl školicí i školící :-)
Pravidelně na podzim pořádá naše OS semináře pro asistenty dobrovolníky. Pro lidi, kteří obětují svůj volný čas práci s potiženými dětmi. Jezdí za nimi třeba do rodin na víkendové návštěvy, nebo různě docházejí na pár hodin v týdnu. Každopádně z vlastní zkušenosti mohu říct, že pokud se zadaří a rodina si s asistentem "sedne", je to skvělý pocit, skvělá spolupráce a troufám si říct, že obohaceni jsou všichni zúčastnění.

Víkendový kurz má asistentům nabídnout zajímavé přednášky, z nichž by mohli načerpat vědomosti a dovednosti, které jim usnadní asistování. Seznámí se  např. s různými onemocněními- jejich projevy chování a potřebami klientů s danými diagnózami-  tentokráte byl na programu opět autismus- má tolik  "variací", že je to téma asi nevyčerpatelné a pro asistenta je takový klinet mnohdy velmi tvrdým oříškem.
Zhlédli jsme několik prezentací, které si připravily asistentky pomáhající v takových rodinách již několik let. Obdivuhodné, někdy až nepochopitelné- vždy krásné, dojemné a k následování vybízející...

Paní psycholožka se snažila asistentům přiblížit i další důležitou věc- a to je vyrovnávání se rodičů se skutečností, že se jim narodilo dítě s postižením. Tento proces má několik fází a to, ve které se právě rodič nachází, může značně ovlivnit jeho jednání a chování v běžných situacích. Je dobré to mít na paměti, nebrat si některé věci příliš osobně a nehledat v některých výrocích skryté významy.
Já bych ještě snad doplnila, že dobrý asistent by se neměl nikdy snažit "být lepší než rodič"- tedy jít na věc tak: "no, chudinko, tohle ti doma nedopřejí, já ti to vynahradím"; a už vůbec by nemělo dojít k tomu, že před klientem bude práci a snažení rodičů kritizovat. Zažila jsem za ty roky soužití s asistentkami  i takový případ a musím říct, že jsou věci, které pak člověka dlouho mrzí. Rodič dítěte s postižením má celoživotní velkou psychickou zátěž. Každý z nás to snáší jinak, každý si hledá jiný lék, někdo o tom mluví stále, někdo zas vůbec....  Je to zkrátka velmi individuální, mnoha faktory ovlivněné. Ovšem pro všechny rodiče těchto dětí platí společné: Běžné povinnosti- žehlení, úklid, nákup... můžete přesunout na později, na jiný den, ale potřeby dítěte ne. Musíte ho umýt, nakrmit, obstarat, obléci, vyzvednout ze školy, naložit, uložit, převlíct...a to vše několikrát denně. Naučíte se tyto činnosti dělat rychle, souběžně s těmi běžnými pracemi  a samozřejmě jak nejlíp dovedete, a přesto vám stále pár hodin denně chybí "pro vlastní potřebu"... no a když se pak najde někdo, kdo zaskočí tu a tam na pár hodin a má hned potřebu okomentovat před dítětem, jak jste to či ono udělala špatně- ev. vůbec neudělala a jak by se to mělo dělat lépe...  tady bych řekla, že to chce opravdu našlapovat velmi opatrně a vážit každé slovo, neb je to oblast velmi citlivá.  Něco jiného je přijít do služby na pár hodin v týdnu, něco jiného je mít denně tu horu povinností- pak už opravdu řešíte, co je nezbytně nutné a bez čeho se svět nezboří.

Zajímavá byla rovněž prezentace diplomové práce, v níž studentka zpracovávala téma "Otcové dětí s kombinovaným postižením, zvládání nelehké situace". Součástí práce byly autentické výpovědi otců a bylo to vše velmi pravdivé, poučné a zajímavé a vybízející k zamyšlení.


Počasí bylo (navzdory předpovědím) výstavně podzimní. V sobotu jsem se ven nedostala. Chtěla jsem zvládnout všechny ty přednášky a potom si martina rozbila ten nos... a taky jsem stihla masáž zad! Odvážila jsem se na "baňky" . Zůstaly mi po nich na zádech fialové skvrny velikosti "mexického dolaru" :-) a při jejich posunu po zádech jsem měla dojem, že mě masérka Lenka svléká z  kůže, ale bylo to fajn. Lenka má zlaté ručičky, srovnala mi lopatky, prohrábla moje ztuhlé svalstvo a mně se vůbec nechtělo z masážního stolu dolů...a vydyndala jsem si přídavek :-)) Díky! Tohle bych měla absolvovat častěji...

V neděli jsem ale do lesa už musela. Krásné podzimní obrazy se nabízely na každém kroku.

U cesty sedělo i  pár prudce jedovatých hub.

Děti sbíraly barevné listy a vzpomínaly na léto. Martinka pro jistotu zkontrolovala borůvčí, jestli tam opravdu žádné borůvky nezbyly :-)

A v neděli odpoledne se jelo domů.

Tak a aby ten, kdo dočetl až sem, dostal nějakou odměnu - dávám tip na jeden irsko-anglický film, který jsem pro asistenty vybrala na sobotní večer: "Uvnitř tančím" (Inside I'm Dancing).
Oficiální text distributora zní:

"Uvnitř tančím"  je příběhem 24letého Michaela s mozkovým ochrnutím, který dlouhodobě žije v domově pro invalidy "Carrigmore" vedeném impozantní Eileen. V jeho životě nastane zlom, když se do domova přistěhuje rebel Rory O'Shea. Michael s úžasem zjistí, že rychle mluvící Rory, který může pohybovat pouze svojí pravou rukou, rozumí jeho skoro nesrozumitelné řeči. Roryho dynamická a vzpurná povaha zapálí v Michaelovi oheň a představí mu zcela nový svět vně "Carrigmoru". 

Ceny: MFF Edinburgh 2004: Cena publika; Irská filmová a TV cena 2004: Nejlepší scénář; Cena Spolku londýnských kritiků: Nejlepší herečka ve vedlejší roli 


Film považuju za velmi zdařilý, nekoná se sice americký happyend, ale vnímavý divák si tam najde jistě hodně  silných momentů. Já si odnáším ponaučení, že umění "tančit uvnitř" je třeba pěstovat a učit se mu od útlého dětství... může se to totiž  hodit.... ;-)

Diagnóza Martina ;-)

18.10.2010

 O víkendu jsme měli nedaleko HK hromadnou akci- horda dětí, ještě víc dospělých- a naše Martina při hromadných hrátkách utrpěla krvavý úraz. Skákala s dětmi na polštářích z křesel a my ji varovali, aŤ nehopsá, že se bouchne o křeslo... hopsala si vesele dál, až se bouchla o hranu křesla tak, že si skalpovala nos a krev jen lila. Martina řvala jako tur a děti byly úplně vyděšené. Léčili jsme to studenou vodou. Dospělí se rozdělili na dva tábory. Jedni byli PRO hlavu předklonit a obložit studeným obkladem za krkem i na nose, zatímco druzí by hlavu zaklonili... Patřím k té první skupině a vzhledem k tomu, že jsem majitelkou té nešiky, léčilo se tedy předklonem. Následně klidem na lůžku a konzumací gumových hadů :-)  Nos pak nápadně připomínal malý rypáček :-)
Tohle dítě se jednou přerazí!

Dalším  klasickým projevem našeho astrálního dítěte, které neustále bloudí myšlenkami ve vzdálených galaxiích,  je její zapomínání- respektive ztrácení věcí.

Ve čtvrtek přišla ze školy bez penálu. Tatínek se hájil, že mu to hlásila hned v šatně a že ji poslal zpět do družiny, aby se podívala, kde zůstal. Naše robátko vlezlo do prvních otevřených dveří nějaké družinové klubovny a konstatovalo, že "tam nebyl"...co na tom, že tam nikdy předtím nebyla ani ona...
Našla jsem doma ještě jeden starý penál, vybavila jej a prohlásila, že jiný tedy rozhodně kupovat nebudu. V tom původním totiž krom pěkného vybavení měla i kartu do automatu na mléko a jogurty...

V pondělí přišla ze školy a s úsměvem na tváři hlásila: " Penál se našel!"
Já na to: "No, sláva! To máš tedy štěstí."
A Martinka: "No, aby ta radost nebyla veliká, zase se nám ztratil čip na obědy...."

Tak já nevím ... jestli mám dát na rady optimistů a čekat, až "z toho vyroste", nebo se preventivně nějak zamedikovat, abych to líp snášela... ;-)

Irský den

15.10.2010

Díky blogu jsem se seznámila s celou řadou zajímavých lidí, kteří měli potřebu nějak reagovat na to, co se dočetli, co je oslovilo, rozzuřilo, potěšilo ;-) Takže po dvou letech aktivní účasti ve virtuálním světě jsem se přehoupla do další fáze: zhmotňování virtuálních přátel :-) Je to moc fajn. Fáze seznamování je totiž přeskočena, lidé si obvykle už při prvním setkání tykají a "jde se rovnou k věci" :-))

Někdy koncem září mi přišel mail, jehož pisatelku jsem neznala. Obsahově byl tak netradiční, že mě to úplně lákalo se nabízené akce zúčastnit. Psala mi paní učitelka Martina z Hradce Králové. Chystala pro své žáky v rámci projektového vyučování  "Irský týden" a nějak se progooglila i na můj blog, kde je pár fotek z naší cesty do Dublinu. Popsala mi svůj úmysl, co všechno hodlá s dětmi provádět a jestli bychom s Majdou nechtěli přijet "na besedu".  Okolnosti tomu chtěly - na ten víkend jsem měla už dlouho předem naplánovaný seminář pro asistenty v Bělči, což je pár km od HK, a navíc:  Majda přišla s tím, že v pátek půjdou do kina, protože ve škole budou probíhat přípravy na volby. Dohodli jsme se doma, že akce hradecké školy je tak lákavá, že se jí rádi aktivně zúčastníme. Napsala jsem p. učitelce, že pozvání přijímáme.
Majda vytvořila zábavný kviz o Irsku,  Wlk nachystal výběr fotek, mně se podařilo na inetu najít skvělé povídání, které v angličtině načetly děti ...a pak už jsme se jen těšili.

Martina se vyptala na všechno, co Majda bude potřebovat, aby se ve škole cítila dobře a pohodlně. Poslala fotky "krizových míst" v budově jejich školy, shodli jsme se na tom, že těch pár schodů překonáme pomocí nájezdových ližin a jinak že snad nebude problém.

Krátce po 9.hodině jsme přijeli ke škole. Už na nás číhal pan školník, aby nás dovedl do třídy a pomohl s nájezdy (vzpomněla jsem si hned na toho "našeho" pana školníka a jsem světu vděčná za jeho pestrost :-))
S Martinou jsme se tedy viděly poprvé cca 20minut před zahájením akce. Rychle jsme projely scénář. Naši Martinku jsme předali paní učitelce do 1.třídy, aby okoukla, jak se učí děti v Hradci.

Na chodbách i ve třídě byla výzdoba v irském stylu. Děti celý týden v hodinách "výchov" tvořily.

 Někteří se oblékli do irských barev ( my s Wlkem jsme tedy také volili irskou zelenou- a paní učitelka Martina měla stejný nápad - to ale domluvené nebylo ;-) )

Měla jsem tedy zvláštní pocity- nechat se předhodit před plnou třídu cizích dětí ze 7.-9.tříd... Ale musím říct, že děti byly bezva. Perfektně připravené, reagovaly skvěle. Majda byla blažená, že její kviz sklidil úspěch i smích.
Prezentaci fotek z Dublinu  a povídání o Book of Kells jsme zakončili ukázkou z filmu "The secret of Kells".

Následovala výtvarná dílna, kdy se děti pokusily na připravené podloží vyškrábat ozdobné iniciály. K tomu všemu samozřejmě hrála pravá irská hudba (dodala kolegyně Martiny) :-)

No a nápady překypující Martina ještě objevila internetu návody na vytváření uzlů, což se taky bezvadně hodilo  k tématu :-), takže dětem rozdala provázky a na interaktivní tabuli pustila návod, jak vytvořit uzel "srdce" - a všichni začali motat....  Můžete si to zkusit taky! ;-)

.... a povedlo se!! :-))

Ve 12hodin se nám navrátila naše Martinka. Zářila, protože paní učitelka ji vzala i na tělocvik a taky na oběd do jídelny, měla tedy zážitků mnoho a ještě nacpané bříško, takže ideální stav.

Majda byla moc spokojená, my s Martinou jsme si libovaly, jak vše klaplo a doufám, že podobně to vnímaly i děti, pro něž to vše bylo nachystané. Takové projektové dny určitě mají smysl... ale asi ne každý učitel je schopen je pro své žáky tak dokonale připravit...
Martině dodatečně děkuju za ten mail, který mi při prvním čtení přišel opravdu velmi zvláštní a jsme moc ráda, že jsem podlehla zvědavosti a  neodsunula ho bez odpovědi do koše :-))

Po dobrém obědě jsme se rozloučili a pokračovali v cestě dál ...

Barování - nekonečný seriál ;-)

11.10.2010

Další pondělní večer strávený v Malostranské besedě se Sandrou Novákovou a jejími skvělými hosty v  pořadu "Barování", který je založený především  na improvizaci.
Jsem na té barovací sešlosti už asi závislá ;-)

Tentokrát bylo představení ještě zpestřené tím, že se mi odhalila další blogová tvář- Lucka. Abychom nebyli nařčeni z pragocentrismu, sehnali jsme 2lístky i pro olomouckou delegaci.
Díky podzimním virózám se omluvily hudební hvězdy, jež zpravidla bývají hlavními účinkujícími Barování- jako Vojta Dyk, Tomáš Klus...., ale naprosto rovnocenně je zastoupil Matěj Ruppert. Jeho hlasový fond je opravdu ohromující a musím uznat, že je to neskutečný bavič. Publikum řvalo smíchy a tleskalo s rukama nad hlavou. Skvělé výkony. Různé hudební žánry, různé jazyky....  nic mu nečiní problém.

Nebyl ovšem sám, kdo diváky roztleskal k neutišení. Stejně úžasný byl nevidomý Radek Žalud.

U klavíru exceloval samozřejmě Ondra Brzobohatý (je to frajer a umííí!...to si vždycky říkám, že se vyplatí děti třískat, aby chodily na klavír :-)) - Neuvěřitelný šoumen (snad se to už dá napsat i česky ;-) ) Richard Nedvěd a řada dalších. V publiku opět do 1.řady usedl Karel Gott :-) a Iva Hüttnerová a vůbec tahle akce je milá tím, že je věkově neomezená jak pro publikum, tak pro účinkující - důkazem toho je třeba i pravidelně vystupující Věra Nerušilová.

Bylo to úchvatné- jako vždy. Podíl na tom samožřejmě mají i ti, s nimiž pravidelně a ráda usedám do řad publika. Konečně se vídáme pravidelně! :-))

9.října 1945

9.10.2010

Před 65lety se narodil můj táta. Dneska je tedy sobotní den ve znamení oslav. 
Vyrzili jsme opět jako velká tlupa do rybí restaurace. Můj pstruh ve slaninovém kabátku vypadal moc pěkně a chutnal výborně!

Oběd se protáhl do pozdního odpoledne. Povídalo se, trochu pilo a po japonském vzoru fotilo. ;-)

Navečer mi přišla SMS od kamarádky, že v je je u nás v Ďáblickém háji nějaká akce pro děti "Putování za hvězdami". Martinka chtěla jít, nikdo jiný zájem neprojevil, takže jsme se rychle vypravily vydaly se na akci samy. Dostala startovní kartu a čekalo nás plnění úkolů na stanovištích, která představovala souhvězdí všech 12 znamení Zodiaku.

Obloha byla jako malovaná....

Cesta se protáhla, protože dětí se sešlo mnohem více, než pořadatel předpokládal.

Oceňuju a děkuju, že si někdo dá tu práci a připraví takovou akci pro děti, kde je "vstupné dobrovolné". Krásné počasí bylo příjemným bonusem.

Je ovšem pár věcí, které mě na těchto davových akcích opakovaně štvou. Maminky s kočárky a s dětmi kolem 2let, které v 8 večer rozhodně žádné úkoly plnit nechtěly (a ani nemohly) a posléze brečely a právem otravovaly a maminky se na ně zlobily a vyhrožovaly a hudrovaly, že je zima a tma ... psy volně pobíhající mezi davem dětí taky nevidím ráda ... a chování některých rodičů při promítání pohádky v přednáškovém sále hvězdárny snad ani popisovat nebudu, aby si z toho někdo nevzal příklad.... že lezou mezi dětmi s batohy na zádech a je jim jedno, koho zrovna praští přes nos, že se nacpou do 1.řady, aby dobře viděli na plátno, kde se promítá pohádka??!! ...

Po splnění všech úkolů Martinka trvala na tom, že musí vidět pohádku  o Večernici, kterou už viděla několikrát...  a teprve  potom jsme se vydaly na dlouhou cestu zpátky domů. To už byla úplná tma. Martince to ale nevadilo. Nebála se. Neustále mi něco vypravovala svým zvučným hlasem. Domů jsme dorazily až v 9. To si ještě vyžádala druhou večeři, vychlubila  se všem s tatrankou a bublifukem, co získala v cíli jako odměnu a spokojeně zalezla do pelechu.

Oslavenec ještě probíral dary a my svědomitě likvidovali chlebíčky a pili víno na jeho zdraví a tak vůbec ;-)

Milovníci koček

8.10.2010

Milovníci koček tentokráte dorazili z Hořic :-)) Říkáme tak žertovně Lence s Bárou. Obě totiž patří do skupiny alergiků a jak známo, těm přítomnost kočky v jedné místnosti nečiní zrovna nejlíp. :-)
Tobínkovi to bylo fuk, oměřil si Lenčin klín, zjistil, že je dostatečně měkký a prostorný, a tak neváhal a ihned se tam uvelebil.  Lenka se s tím musela vyrovnat. Pokaždé, když se snažila kocoura vystrnadit, vrátil se jako bumerang ;-) ... asi  chtěl Lence dokázat, že to s tou její alergií není tak vážné ;-)

Roztržitá

6.10.2010

Naše Martinka se vyznačuje tím, že se většinu dne zdržuje myšlenkami na jiné planetě. Po večeři se zpravidla automaticky odebírá do koupelny. Už víme, že 10minut rozhodně není dostačující doba na vyčištění zubů a svléknutí si oblečení.
Nesla jsem talíře od večeře do kuchyně a cestou koukla do koupelny, abych zkontrolovala, jak přípravné činnosti k večerní hygieně pokročily, ... ale  tam  nikdo nebyl. ???
Martina seděla na.há v dětském pokoji za psacím stolem a něco psala. Vůbec nezaznamenala můj příchod. Šla jsem se tedy zeptat Wlka, co to dítě provedlo, že musí nahé sedět u stolu??? Tvrdil, že v tom nejede ;-)

Volám na Martinku od dveří: "Maťo, co tam děláš na.há??"
A Maťa s klidem (aniž by zvedla hlavu od písanky) odpovídá: "No, já jsem si ve vaně vzpomněla, že mám ještě dopsat jeden úkol! Tak jsem honem musela vyběhnout, abych na to zase nezapomněla..."

Na poště

4.10.2010

V pondělí jsem musela na poštu. Většinou tuto pochůzku odkládám na neurčito.
Naše místní pošta patří k poštám venkovského typu: dvě přepážky na poměrně malém prostoru. Před několika lety byla zrekonstruována, tudíž má bezbariérový přístup a vypadá zvenku velmi pěkně.... jen ty zaměstance nějak pozapomněli zmodernizovat :-( Pokaždé, když tam jdeme, víme, že bude následovat neobyčejný zážitek. Dá se říct, že už se s Wlkem trumfujeme ;-)

V září jsem zabodovala já :-))  Šla jsem si vyzvednout peníze, co mi přišly složenkou. Podávám úřednici složenku a OP a chystám  se umístit podpis na příslušný řádek, když na mě zpoza skla obrýlená žena vybafne: "A průkaz zmocněnce máte kde?"
Ha, nezklamala- bude zážitek- a tak s klidem odpovídám: "Já? Já žádný nemám. Jsem tu osobně" :-))
Úřednice ukazovákem poklepává na adresu odesilatele a praví: "No, to těžko, tady to jméno nesouhlasí!"- a mává k tomu na mě mojí občankou.
Tak to už se tedy směju a říkám: "No, tak ten tu fakt není. Ten mi ty peníze poslal..."
Paní hledí, kontroluje...a říká: "Promiňte, tady je totiž pořád takový blázinec!!!..."
Ale pobavila mě. Možná jsme si s pánem mohli osobně předat  příslušný finanční obnos před zraky zaměstnankyně přímo v budově ČP ;-)

Také dnešní návštěva byla na zážitky bohatá...  Jenže ne vždy mám dost času na žerty zaměstanců pošty. Nesla jsem tam tři zásilky- dva  balíčky a jeden doporučený dopis. Na poště nikdo nebyl, a tak jsem se v duchu radovala, že to bude rychle hotové. Moje radost byla předčasná... Za přepážkou seděla jiná paní (tak kolem 55let). Zkušená- dalo by se říct. Jenže... asi neměla svůj den. Moje tři zásilky ji tak zmátly, že se během těch 12minut, co je vyřizovala, vytvořila fronta několika lidí. Paní vše opatřila čárovými kódy. Jména adresátů přepsala do PC. Příjmení jí dávala pěkně zabrat, takže hleděla na předlohu a psala doslova jak datel- každé písmeno hledala...  pak zaklela, znovu načetla čárové kódy a znovu začala stejnou rychlostí psát ta jména- přitom zavadila o balík, který samozřejmě sletěl na zem. Jak ho zvedala (měl necelé 3kg- tedy žádný obr), tak jí upadl znovu- to už jsem nevydržela a podotkla, zda by ty svoje kejkle nemohla provádět, až odejdu, že mě to za 70Kč bolí a že bych ráda, kdyby ty věci uvnitř přežily alespoň ten proces předání zásilky ČP. No, to ji rozhodilo tak, že kódy znovu načetla, kontrolovala podací lístky, které nějakým záhadným způsobem přeházela, tudíž jí jména opět neseděla- a začala psát ještě jednou. A ještě pomaleji. Bušila ukazovákem do klávesy F5 a ječela, že "jí to nefunguje!!! Nakonec se zadařilo... Oddychla jsem si, ale pro jistotu jsem všem adresátům napsala mail, že netuším, kdy a komu jejich zásilky dojdou, neb paní na poště měla dost svérázný styl práce a aŤ mi laskavě napíší, až zásilky dorazí- jinak že po nich vyhlásím pátrání ;-)

Dneska podáte (pokud se vám to podaří:-)) - zítra dodáme (to se uvidí komu a co).

Na poště se fotit nesmí, abych pravdu řekla, ani mě to nenapadlo....
Ale dneska je Den zvířat, a tak jsem s chutí vyblejskla psa, který na svůj dárek ukázněně čekal  před uzenářstvím...   :-)

Zvířátka z kaštanů

3.10.2010

V neděli dopoledne jsem byla najata coby taxikář. Cílem výpravy bylo pokořit akční zboží z nabídkového letáku hypermarketu Globus. Akci lze považovat za úspěšnou, neb nakupující zaplnili úplně celý prostor mého velkoprostorového vozu. ;-)

Za odměnu jsem jim odpoledne půjčila obě naše děti :-))  Nikdo neprotestoval. Děti chtěly zpracovat těch 10kilo kaštanů, co den předtím nasyslily v letenském parku. Největší radost z výroby zvířátek měla Eiko, protože to opět bylo poprvé, co se takovou bohulibou činností zaobírala a taky naše Martina, protože ta se umí radovat za všeho, co se právě nabízí. Musím podotknout, že i prastarou výrobu kaštanových zvířátek dostihla modernizace. Děti se nedožadovaly sirek na zhotovení nožiček, ale chtěly tyčinky na čištění uší! Sirky totiž dětem do rukou nepatří... no vida, co se všechno ve škole nedozvědí ;-)

Výrobní četa se záhy rozdělila na dvě sekce: tuzemskou a zaoceánskou.

Ta si svoje zvířata označila javorovým listem :-))

Já jsem zatím řádila u žehlicícho prkna, vrhla jsem se i na mytí oken v ložnici, kterou už obýváme, ale nejsem schopna provést dokončovací práce- jako koupit záclony - nebo něco, co mi nějak olemuje okna; dovybalit krabice, do nichž jsem chaoticky naházela cokoli a teď to přebírám stále dokola a hledám, kam to všechno umístím. Tu a tam něco vyhodím, ale stejně toho ještě dost zbývá. Taky jsem si zasadila do truhlíku podzimní výzdobu- chryzantémy a vřes, protože mám ráda na parapetu kytky. No a najednou tu byl nedělní večer a bylo na čase sbalit dětem tašky a zahnat je do postelí, aby šly do školy svěží :-)

Oslava v řeckém stylu

2.10.2010

V sobotu jsme všechny gratulanty pozvali do naší oblíbené řecké taverny Saranda.  Podzim už se začíná ozývat, takže je na čase zavzpomínat na krajiny sluncem a dobrým jídlem oplývající ;-) 
Eiko je v Evropě poprvé a moc by se chtěla na některý z řeckých ostrovů podívat. Je úžasná tím, jak všechno neustále fotí. Sotva dostala naservírované jídlo, ihned vyskočila a začala nám talíře natáčet ze všech stran a fotila :-)

Pochutnali jsme si- jak jinak. :-) I Majda- a to už je opravdu co říct. Na závěr číšník ještě donesl ouzo- řecký anýzový likér (pro Řeky něco jako pro nás  becherovka) ... a vyrazili jsme vzhůru na procházku na Letnou. Tam se chtivým fotografům otevírá jeden z nejkrásnějších pohledů na mosty na Vltavě.

Cestou na tramvaj jsme sbírali kaštany (někteří poprvé v životě :-))  a bylo to celé moc fajn.

Teremin v Dejvickém divadle

1.10.2010

Konec září máme s chotěm ve znamení oslav. Slavíme společně jeho svátek a a hned den nato moje narozeniny, takže do půlnoci 29. nalévám já jemu a od půlnoci se role mění. :-) Nadělili jsme si vzájemně samozřejmě hlavně zážitky!!!

A říjen jsme zahájili návštěvou Dejvického divadla- tedy spíš divadélka, protože podle mých propočtů pojme něco málo přes 100diváků. Šli jsme na hru, o které jsem ani netušila, že bude tak výborná!!! A tak mohu "Teremina" vřele doporučit všem, kdo mají rádi Ivana Trojana (dočetla jsem se pak zpětně v recenzích, že za svůj výkon byl nominován na několik ocenění- a musím říct, že oprávněně!!), hudbu a nevadí jim hry, kde se prolíná realita s mystikou :-)

Hlavním hrdinou  je ruský vědec a vynálezce Lev Sergejevič Teremin. Člověk, který za svůj 97let dlouhý život stihl zažít a vytvořit spoustu věcí- mj. také sestrojil první bezdotykový hudební nástroj nazvaný právě jeho jménem: "teremin". Co to vlastně je a jak to vypadá, se můžete dočíst ZDE.


Děj se odehrává ve 20.letech minulého století. V této době Teremin pobýval v Americe. Diváci mají možnost se zasmát komickým scénám, dozvědět se zajímavosti ze světa hudby a vynálezů a popřemýšlet nad tím, kde končí skutečnost a začíná převažovat fantazie Petra Zelenky :-)

Mně se představení líbilo moc. Oceňuji bezvadné herecké výkony představitelů všech rolí, perfektně si poradili i při dvou zaškobrtnutích v textu (úplně se vyžívali v tom, jak mohou kolegu chvíli vydeptávat :-)) a musím uznat, že Ivan Trojan "ty Rusáky" zkrátka hrát umí ;-)
Pokud se vám podaří sehnat lístky, neváhejte, zajděte. Divadlo má i velmi příjemnou kavárnu, takže je kde posedět a zážitky probrat :-))

Malá ukázka: