Ještě něco k víkendu

15.-17.10.2010

Víkend pro mne byl školicí i školící :-)
Pravidelně na podzim pořádá naše OS semináře pro asistenty dobrovolníky. Pro lidi, kteří obětují svůj volný čas práci s potiženými dětmi. Jezdí za nimi třeba do rodin na víkendové návštěvy, nebo různě docházejí na pár hodin v týdnu. Každopádně z vlastní zkušenosti mohu říct, že pokud se zadaří a rodina si s asistentem "sedne", je to skvělý pocit, skvělá spolupráce a troufám si říct, že obohaceni jsou všichni zúčastnění.

Víkendový kurz má asistentům nabídnout zajímavé přednášky, z nichž by mohli načerpat vědomosti a dovednosti, které jim usnadní asistování. Seznámí se  např. s různými onemocněními- jejich projevy chování a potřebami klientů s danými diagnózami-  tentokráte byl na programu opět autismus- má tolik  "variací", že je to téma asi nevyčerpatelné a pro asistenta je takový klinet mnohdy velmi tvrdým oříškem.
Zhlédli jsme několik prezentací, které si připravily asistentky pomáhající v takových rodinách již několik let. Obdivuhodné, někdy až nepochopitelné- vždy krásné, dojemné a k následování vybízející...

Paní psycholožka se snažila asistentům přiblížit i další důležitou věc- a to je vyrovnávání se rodičů se skutečností, že se jim narodilo dítě s postižením. Tento proces má několik fází a to, ve které se právě rodič nachází, může značně ovlivnit jeho jednání a chování v běžných situacích. Je dobré to mít na paměti, nebrat si některé věci příliš osobně a nehledat v některých výrocích skryté významy.
Já bych ještě snad doplnila, že dobrý asistent by se neměl nikdy snažit "být lepší než rodič"- tedy jít na věc tak: "no, chudinko, tohle ti doma nedopřejí, já ti to vynahradím"; a už vůbec by nemělo dojít k tomu, že před klientem bude práci a snažení rodičů kritizovat. Zažila jsem za ty roky soužití s asistentkami  i takový případ a musím říct, že jsou věci, které pak člověka dlouho mrzí. Rodič dítěte s postižením má celoživotní velkou psychickou zátěž. Každý z nás to snáší jinak, každý si hledá jiný lék, někdo o tom mluví stále, někdo zas vůbec....  Je to zkrátka velmi individuální, mnoha faktory ovlivněné. Ovšem pro všechny rodiče těchto dětí platí společné: Běžné povinnosti- žehlení, úklid, nákup... můžete přesunout na později, na jiný den, ale potřeby dítěte ne. Musíte ho umýt, nakrmit, obstarat, obléci, vyzvednout ze školy, naložit, uložit, převlíct...a to vše několikrát denně. Naučíte se tyto činnosti dělat rychle, souběžně s těmi běžnými pracemi  a samozřejmě jak nejlíp dovedete, a přesto vám stále pár hodin denně chybí "pro vlastní potřebu"... no a když se pak najde někdo, kdo zaskočí tu a tam na pár hodin a má hned potřebu okomentovat před dítětem, jak jste to či ono udělala špatně- ev. vůbec neudělala a jak by se to mělo dělat lépe...  tady bych řekla, že to chce opravdu našlapovat velmi opatrně a vážit každé slovo, neb je to oblast velmi citlivá.  Něco jiného je přijít do služby na pár hodin v týdnu, něco jiného je mít denně tu horu povinností- pak už opravdu řešíte, co je nezbytně nutné a bez čeho se svět nezboří.

Zajímavá byla rovněž prezentace diplomové práce, v níž studentka zpracovávala téma "Otcové dětí s kombinovaným postižením, zvládání nelehké situace". Součástí práce byly autentické výpovědi otců a bylo to vše velmi pravdivé, poučné a zajímavé a vybízející k zamyšlení.


Počasí bylo (navzdory předpovědím) výstavně podzimní. V sobotu jsem se ven nedostala. Chtěla jsem zvládnout všechny ty přednášky a potom si martina rozbila ten nos... a taky jsem stihla masáž zad! Odvážila jsem se na "baňky" . Zůstaly mi po nich na zádech fialové skvrny velikosti "mexického dolaru" :-) a při jejich posunu po zádech jsem měla dojem, že mě masérka Lenka svléká z  kůže, ale bylo to fajn. Lenka má zlaté ručičky, srovnala mi lopatky, prohrábla moje ztuhlé svalstvo a mně se vůbec nechtělo z masážního stolu dolů...a vydyndala jsem si přídavek :-)) Díky! Tohle bych měla absolvovat častěji...

V neděli jsem ale do lesa už musela. Krásné podzimní obrazy se nabízely na každém kroku.

U cesty sedělo i  pár prudce jedovatých hub.

Děti sbíraly barevné listy a vzpomínaly na léto. Martinka pro jistotu zkontrolovala borůvčí, jestli tam opravdu žádné borůvky nezbyly :-)

A v neděli odpoledne se jelo domů.

Tak a aby ten, kdo dočetl až sem, dostal nějakou odměnu - dávám tip na jeden irsko-anglický film, který jsem pro asistenty vybrala na sobotní večer: "Uvnitř tančím" (Inside I'm Dancing).
Oficiální text distributora zní:

"Uvnitř tančím"  je příběhem 24letého Michaela s mozkovým ochrnutím, který dlouhodobě žije v domově pro invalidy "Carrigmore" vedeném impozantní Eileen. V jeho životě nastane zlom, když se do domova přistěhuje rebel Rory O'Shea. Michael s úžasem zjistí, že rychle mluvící Rory, který může pohybovat pouze svojí pravou rukou, rozumí jeho skoro nesrozumitelné řeči. Roryho dynamická a vzpurná povaha zapálí v Michaelovi oheň a představí mu zcela nový svět vně "Carrigmoru". 

Ceny: MFF Edinburgh 2004: Cena publika; Irská filmová a TV cena 2004: Nejlepší scénář; Cena Spolku londýnských kritiků: Nejlepší herečka ve vedlejší roli 


Film považuju za velmi zdařilý, nekoná se sice americký happyend, ale vnímavý divák si tam najde jistě hodně  silných momentů. Já si odnáším ponaučení, že umění "tančit uvnitř" je třeba pěstovat a učit se mu od útlého dětství... může se to totiž  hodit.... ;-)