Konečně poslední únorový

28.2. 2009 - 166.den z 365

15.jednoruký den

Sláva! Konec vítězného února je tady a já doufám, že březen bude příznivější po všech stránkách. A to by nebyl únor, aby mi dneska nenabídl i fotku, která dokládá jeho nepěknou povahu ;-)

Foceno z okna obýváku- nevětší autobazar AAA dnes bojoval s požárem. Hasiči se sjížděli, náležitě při tom houkali... a za chvíli měli naštěstí celou věc pod kontrolou.

Venku bylo šedivo, deštivo a nevlídno. Děti byly zalezlé doma. My s Majdou jsme si odpoledne zpestřily filmem Homolka a tobolka. Některé scény mě přivádějí k záchvatům smíchu i po letech a několikerém zhlédnutí. Já prostě když vidím Heduš a Ludvu... a do toho Hrzána coby "animátora" na rekreaci ROH, nemůžu se ovládnout. Nejinak tomu bylo i dneska.

Navečer přišla naše dvorní rehabka Hanka zacvičit Majdu, protože díky prázdninám, které pro nás právě začaly, by měla 14denní pauzu, a to mě dost znervózňuje. Hanka Majdě potýrala tělo, srovnala nohy, záda... a pak se ještě vrhla na mě - to jsem tedy nečekala, byla jsem přesvědčená, že s rukou v sádře nemůžu NIC... ale jsem ráda, rozehnala mi některé zatuhliny za krkem a pravila, že zkusí prohnat i moje dutiny. Ona zkrátka ví, kam sáhnout, co zmáčknout, před ní člověk nic neschová :-))

Jak se žije s jednou rukou

27. 2. 2009 - 165.den z 365

14.jednoruký den

Už dva týdny patřím mezi "handicapované" pro dočasnou absenci funkční levé ruky. Je to otrava. Ale musím říct, že za ty 2týdny jsem spoustu činností nacvičila. No ono mi taky nic jiného nezbylo, že...
Takže například si už obléknu sama ponožky, zapnu zip, umyju vanu i umyvadlo, ba i vyluxuju, uklidím nádobí z myčky, napíšu jednoruč trojhmatem @ ;-)

Co rozhodně sama nezvládnu, je třeba louskání oříšků :-)

... a taky otevírání plastové láhve není úplně bez následků. Ve škole jsem si ji chtěla otevřít tak, že jsem si ji přidržela mezi koleny, jenže uzávěr je tam tak pevně, že jsem i pevně držela a po uvolnění zátky mi gejzír s příchutí grep-pomelo ošplouchl kalhoty od kolen dolů...

Oblíkání už jde, ale svlékání svršků vůbec, protože prostě nemůžu tu ruku zvednout a udělat potřebný švih. Taky si nedokážu ostříhat nehty. Spaní, to je rovněž horor! Vhodná poloha neexistuje. Sádra mačká, řeže, zkrátka několikrát za noc jsem vzhůru a zuřííím!!

Letos asi ani nevyužiju permici do ICE ARENY na bruslení :-(

Tak jen doufám, že už jsem alespoň v poločase.... rozpadu :-)

Kde nosíte zuby? :-)

26.2. 2009 - 164.den z 365

13.jednoruký den

Vypadá to, že se viry díky našim chemickým zbraním pomalu stahují z útoku. Hurá! Majda už šla odpoledne dokonce i "pařit na PC"...

Dneska mě nejvíc pobavila Martinka. Pořád mluví.Vypravuje smyšlené příběhy svým plyšákům, v koupelně strčí hlavu do vany a mluví ke svému odrazu v nerezovém kolečku na vypouštění vany... doufám, že to není taky nějaká diagnóza ;-)

Něco jsem štrachala v koupelně a ona si tam přišla umýt ruce a povídala mi: "Mami, já jsem byla u babičky v koupelně a hrozně jsem se lekla."
Hned jsem vyzvídala, cože ji vyděsilo??
"No, víš, já jsem si chtěla vzít hřeben a na poličce byly zuby! Běžela jsem za babičkou a babička řekla, že jsou dědy a že děda s nima zlobí, že je někdy dává i do kapsy a až je ztratí, tak nebude mít nic!" :-) ... a než jsem stačila cokoli říct, tak pokračovala: "Já mám zuby pořád v puse a vůbec je nevyndávám. A mami, kde nosíš zuby ty?" Tak to už jsem se válela smíchy a ujistila jsem ji, že je ZATÍM nosím JEN v puse ;-))

Jako fotku dne dávám další specialitu šéfa kuchyně :-) Krevety s rýžovými nudlemi. Já to nechápu: vaří dobře, hezky a ještě rááád!!! :-))

Další zavirovaný den

25.2. 2009 - 163.den z 365

12.jednoruký den

Pro dnešní den by bylo asi nejvýstižnější vyfotit tu hromadu medikamentů, které denně potřebujeme k tomu, abychom mohli dýchat nosem a nebolela nás z rýmy hlava a neměli jsme teplotu... viróza šarže 2009 se tu zkrátka ubydlela a nějak se jí nemůžeme zbavit.
Dnešek pro mě byl obzvláště nepříjemný, díky dutinám jsem byla nucená navštívit moje oblíbené ORL, naštěstí to bylo jen na pilule a ne na jejich oblíbené punkce. Mám pocit, že se mi hlava rozpadne na 2 části.
Majdě se pravidelně přitíží kolem 4.hodiny odpoledne - hlava,únava, pocení... jinak přes den to jde.
Martina má už asi 3.vlnu svého kašle-mám dojem, že kašle "hodně" a nebo "trochu míň", ale bez kašle v únoru ještě nebyla.

Raději jsem vyfotila orchidej, která i už opakovaně vykvetla v kuchyni za oknem. Sice mi to trochu trvalo, než jsem se s nimi naučila zacházet tak, aby jim to vyhovovalo a aby přežily... ale stálo to zato! Jejich květy jsou nádherné- vznešené, křehké a vydrží kvést i déle než 2měsíce.

V zajetí chorob

24.2. 2009 - 162.den z 365

11.jednoruký den

Od úterý jsem si slibovala, že už bude líp... no nebylo. Majda se potí a bolí ji z rýmy hlava ...
a smutně kouká, má ucpaný nos a do jídla se moc nehrne :-(

Tohle je postrach našich dětí - odsávačka. Ještěže ji máme! Rýma je vždycky příšerná a hlavně se k ní vážou hned další nepříjemnosti- u Martinky uši, u Majdy dýchací potíže.

Já se nadopovala modafenem a nějakými léky a uvolnění dutin, piju litry čaje a dneska jsem otevřela i sklenici medu. Jsou v něm ořechy. Dobrota- a ještě zdravá!

Wlk byl na dnešek objednán k zubaři- aby to bylo pestřejší ;-) Po hodině přišel docela zmordován, takže tady taky sedí a vyhlašuje brzkou večerku.
Tak snad zítra se zlepšení dočkáme všichni!!! .... ;-)

Kočičí televize

23.2. 2009 161.den z 365

10.jednoruký den

Ve vlčím doupěti- nálada pod psa :-( Jediný, kdo nemá nudli a nežere žádné léky, je Mikeš. Zatímco my se tady ploužíme po bytě, Martina už neví, čím by se po týdnu domácího vězení zabavila, Majda heká, že ji všechno bolí, dokonce jsme jí zrušili i rehabilitaci, což normálně nepřichází v úvahu.
Mikeš střídavě polehává u Majdy v posteli, pak hypnotizuje misku či lednici, aby nabídly něco na zub. A úplně nejradši sedí na parapetu a pozoruje ptačí hemžení na smrku, který nám roste přímo před okny a je hustě osídlen opeřenci všeho druhu. Sedí tam hodiny, čumák nalepený na okenním skle, mrská ocasem a pomňukuje. A úplně nejradši by jim osobně spočítal peříčka.

Děláme si z něj legraci, že má svůj BBC program "Ptáci v akci". Dneska měl naladěny hrdličky.

Ty se snad úplně zbláznily a zima nezima, začaly se namlouvat! Vrkají velmi intenzivně, ve větvích smrku budují hnízdo...ani nechtějte vidět, jak vyzdobený je chodník pod ním.... No brzy budou hledat náhradní azylové ubytování, smrk už to má "za pár"...

Vlasy

22.2. 2009 - 160.den z 365

9.jednoruký den

Nevěřili byste, kolik problémů vám rázem vyvstane, když máte najednou k dispozici o jednu horní končetinu méně. Nejsem například schopna sama se učesat, jednou rukou si nedám skřipec, ani nestáhnu vlasy do ohonu gumičkou, ani si je sama neumyju.
Mytí se chopil Wlk. Pravděpodobně zjistil, že se mi touto procedurou může za ledascos pomstít ;-) Mytí hlavy mám tak spojeno i s potápěčským výcvikem :-)

Mnohem působivější je však procedura česání. Netušila jsem, jak složité může být vytvoření zcela jednoduchého účesu. Do této kreativní činnosti se občas zapojí i babička... v každém případě, když míjím zrcadla v chodbě, nestačím se divit těm kreacím. Pokaždé si připadám, že jdu na karneval :-) No ale nezbývá, než si dodat odvahy a vyrazit do ulic ...
Zde na autoportrétu je zachycen zlomek jednoho výtvoru. Po celodenním nošení se mi podařilo si zvyknout na pevnost účesu ;-)

Jinak neděle nicmoc. Každý máme svoji nemoc. Bohužel začala marodit už i Majda, což je vždycky pohroma, protože i obyčejná viroza jí může vyvolat kritický stav dýchání. To mě děsí nejvíc. Soustavně děti pronásleduju s odsávačkou - decentně tomu říkáme "vyluxovat nos od nudlí". Martina u toho řve jak tygr, Majda neprotestuje. V lékárně pravidelně necháváme sumu za všelijaké modafeny, paraleny, kloktadla a sirupy- a to vše bez valného účinku :-(

Únor bílý, pole sílí...

21.2. 2009 - 159.den z 365

8.jednoruký den

.... pole možná sílí, ale Wlci chřadnou... co je tohle zase za období??? Rýmy, kašle... a jiné neduhy si nás vybraly a nehodlají nás jentak opustit.
Ráno opět vyjely sypače se svými megasolničkami, protože Praha zcela nečekaně dostala další příděl sněhu. Za pár hodin z něj bude černá všudypřítomná břečka...

Chtěli jsme jít okouknout maškary na masopust, ale po obědě začalo ještě drobně pršet, tak jsme to- s ohledem na Martinčin neustupující TBCkašel - radši vzdali. Děti si malovaly, proháněly PC a měly povoleno i čučet na TV.
Na chvíli se tu stavil tchán s Marií, dovezli krabici domácích kremrolí. Tak jsme si osladili den!
Babička zklividovala naše hory (Himaláje) žehlicího prádla a ještě nám upekla hromadu péřových lívanečků.
... a já se tady taknějak neužitečně pohybuju po domácnosti a mám pocit,že ten čas se neskutečně vleče :-(

Koncert Karla Plíhala

20.2. 2009 - 158.den z 365

7.jednoruký den

Od rána jsem se těšila na večerní koncert Karla Plíhala. Poslední týdny koncertuje po vlastech českých, a tak jsme si na něj počíhali tady v Praze v KD Krakov. Bylo samozřejmě vyprodáno.
Plíhalovy písničky jsem si oblíbila v dobách svých SŠ studií, dokonce v tu dobu vyhrál i několik ocenění na folkovém festivalu Porta.
Čas poskočil o čtvrt století, ale Plíhal si řady svých posluchačů dokázal díky vtipným textům a stylu hraní na kytaru rozšířit i o mladší generaci.

Na začátku koncertu vydal zákaz fotografování, a tak jsem na fotce zachytila alespoň část naší fonotéky (všimněte- nejsou to jen opálené kopie - do Plíhala rádi zainvestujeme ;-) ) a taky knížku jeho veršů, kterou jsem dostala k Vánocům a mám ji dokonce i s autogramem!

Plíhal přišel klasicky v džínách a v triku, usadil se na židli umístěnou pod dvěma stožáry, na nichž byly zavěšeny reflektory (sám to pak nazval "světelným parčíkem" :-) ) a dal se do zpívání. Při doprovodu střídal dvě kytary a běhal rukou po hmatníku a vybrnkával /údajně bez hudebního vzdělání?!/ ty svoje "těžkonapodobitelné strunné ornamenty". Obvykle nudné chvíle ladění mezi jednotlivými písněmi prokládal vtipnými průpovídkami a veršíky. Bylo ji moc. A ačkoli jsem si po každém říkala: "To si musím pamatovat!" dám dohromady pouhý zlomek....

* Ať hodí kamenem ten, kdo je bez viny, já jich mám plné ledviny....

* Podnikatel venčí dogy oblepené svými logy...

* I když moje alter ego pořád ještě skládá LEGO

* Malý je horský hotýlek,
ty usínáš, já ještě vzhůru;
tvůj na rameni vytetován motýlek
se s věkem změní v děsnou noční můru

Sálem se ozývaly salvy smíchu, nudit se snad nikdo nestihl, i když koncert trval bez přestávky 2hodiny. Vzali jsme s sebou i Majdu a pomáhací asistentku Marušku, aby nás měla spojené i s něčím příjemným a ne jen s prací ;-)
... no a doma jsme si s chutí ještě pustili písničky, na které se při koncertě nedostalo :-)

Kdo by se chtěl o Plíhalovi dozvědět něco víc, může klinout sem
Poslechnout si některé starší básničky lze tady a písničku Ráda se miluje... zde.

Tak doufám, že jsou nalákáni všichni ... :-)

Já si v praxi ověřila, že "Jedna ruka netleská.." ;-) a bylo mi to fakt líto, protože K.P. si vydatný potlesk za svůj výkon opravdu zaloužil!

Maruška

19.2. 2009 - 157.den z 365

6. jednoruký den

Fotka dnešního dne je ještě vzpomínkou na nešťastný pád a polámaný loket, ale považuju ji za celkem netypickou, takže tady je:

Takhle dopadne CD v papírovém obalu, když na něj dopadne moje tělo ;-) Jsem prostě jak obr Hrompac- při pátečním pádu na namrzlý chodník jsem si ještě rozsedla CD s angličtinou.

Ráno jsem byla na chirurgii, aby dodělali sádrový obvaz. Šlo to celkem rychle. Vezl mě děda- ani si nepamatuju, že by se mnou kdy byl u doktora- tak jsem se na stará kolena dočkala :-) Dr. okouknul situaci, napsal kontrolu až na 5.března!! ... a tvrdil, že to není "AŽ", ale "UŽ"!! - no záleží na úhlu pohledu... :-(

Čtvrtek je pro mě pracovní až do večera. Dneska odpoledne opět přišla pomáhat Maruška. Naše další asistentka. Je to taková dobrá duše, která se moc snaží pomáhat všem. Začala v Praze studovat VŠ a koleje má kousek od nás, takže jakmile má čas a chuť, už se hlásí do služby. Tento týden si toho užila. Chodila denně.
Maruško, děkujeme, pomáhání ti jde bezvadně! :-)

Mám velikou radost a zdá se mi to občas až neuvěřitelné, že i v dnešní době, kdy většina lidí má peníze na předních místech žebříčků svých hodnot, existují i bytosti, které prostě mají potřebu být užitečné a konat dobro, kde je to potřeba, ve svém volném čase... A více než výdělek je těší pocit z vykonané práce....

Dá se přežít únor?

18.2. 2009 - 156.den z 365

5.jednoruký den

Tahle otázka mě napadla ve 3hodiny ráno, kdy se Martinka vzbudila s příšerným kašlem a chvílemi vypadalo, že vykašle i plíce. Zkusila jsem všechny osvědčené chvaty... z ložnice jsem dokonalým vyvětráním vytvořila mrazák - no a po hodině se podařilo taknějak pokračovat ve spánku.
Ráno jsme zašly k paní dr. Máme tašku léků... to snad ani nemůžeme všechno naráz aplikovat!
Odpoledne jsem pořídila fotku stopy "péřový krok" ;-)

Opět přišla za Majdou asistentka Maruška. Ještě jí nezačal letní semestr, tak slíbila, že bude chodit pomáhat. Jupíí! :-)
Martinka vytemperovala na 39°C, tak to nám zas slibně začíná vyhlídka na klidný večer.
Vlk se dal do vaření další netypické speciality. Dostali jsme od strejdy megapytel brusinek. Obrovských! Já je jím jentak- na hrsti, ale Vlk pořád zkouší, jak by se daly nevšedně zpracovat. Našel si nějaký recept- a takhle to vyrobil: kuře s nádivkou s jablky nacpanými brusinkami a mandlemi.

Úžasné - nevycházím z údivu!?...

Takže večeře byla luxusní, Martina jíst nechtěla, ale v koupelně spustila, že má hlad. Dostala jen polívku... a jak to dopadlo? Za chvíli byl celý obsah žaludku mezi námi- ale všude!! Takže po dobré večeři generální úklid, vytírání, praní všeho včetně bačkor ... ještěže mi nepob... tu sádru. Zítra jdu na chirurgii, tak si nedovedu představit, co bych k tomu na vysvětlenou říkala...
Únor se asi zlobí, že jsem o něm kdysi nepěkně psala. A já si na tom trvám. Letos budu ráda, když ho všichni přežijeme ;-)

Všude bílo

17.2. 2009 - 155.den z 365

4.jednoruký den

Pro tento den je opět typickou barvou bílá. Nasněžilo. V Praze nebývale vydatně. Keříky v parku vypadaly legračně. Sníh jim vytvořil jakési nadýchané beranice a zlatý déšť mi spíš připomínal bavlník ;-)

Co se sebeobsluhy týče- hrůza!! V zimě jsou zážitky s oblíkáním všech těch vrstev zvláště pikantní. Jediné, do čeho se vejdu, je fleecová mikina na zip- jenže ta zas při oblíkání zabandážované ruky pěkně drhne, takže nasoukání se do ní jednak dlouho trvá, jednak i bolí, protože to prostě "po dobrém" nejde.

V poledne jsme jeli s dědou pro děti do škol. Děda dělal řidiče. Vlk musel jít pracovat, a tak jsme na odpoledne měli domluvenou asistentku Marušku. To je další zlatá osoba. Prostě ji baví pomáhat a já mám někdy strach, aby ji to konání dobrých skutků nezahubilo. Maruška krásně obstarala Majdu, odehnaly mě i od psaní úkolů... a zvládly to parádně.

Martinka se dala do kreslení. Ve svých 4,5 letech maluje líp než já teď. Ve školce namalovala okřídleného koně Pegase. Co ji k tomu vedlo, to nevím, ale obrázek se mi líbil moc. :-)

Tak uvidíme, jak to bude vypadat zítra, Máťa začíná nějak ošklivě kašlat... :-(

Ledové víno a teplý banán

16.2. 2009 - 154.den z 365

3.jednoruký den

Už dneska je mi jasné, že měsíc strávený bez ruky bude další záludnou zkouškou osudu ;-) a nebude jednoduché jej přežít. Otravuje mě to a já otravuju okolí! Obojí strašně!! Ačkoli se pan Wlk děsně snaží- veškeré své činnosti značně zrychlil ;-) - je to pro mě zkrátka náhlá a razantní změna životního stylu. Jsem zvyklá denně fungovat, nejlépe si všechno sama obstarat... a teď tohle. Sama si sotva dám zubní pastu na kartáček, večer jsem se myla tak, že jsem si obvaz namočila z vnitřní části ruky, takže když jsem se za pomoci "asistenta" nasoukala do noční košile a připažila, rázem byla košile celá mokrá a asistent se zlobil, že si "zase dělám, co chci a že snad nejsem ani ženská, ale mýval a co se furt meju" ;-) ...nojo, ale převlíkat se muselo, jenže nebylo skoro do čeho, protože se s tím pařátem nikam nevejdu- tak mi ten dobrák ještě musel půjčit svoje pyžamo :-) ...fakt jsem asi na zabití...

Babička mi donesla bolestné- láhev ledového vína. Je to zvláštní typ přívlastkového vína, které se vyrábí ze zmrzlých hroznů. Norma v ČR říká, že min. teplota pro sběr je - 6°C, bobule se musízpracovávat tak, aby před vylisováním nedošlo k rozmrznutí a voda zůstala v krystalkách v lisu.

Jednou jsem v TV sledovala jakýsi dokument o výrobě tohoto skvostu a musím říct, že je lepší jej pít než vidět. Něktré hrozny mohou být napadeny hnilobou... vůbec to nevypadá vábně. Výroba je riskantí proces také proto, že než nastoupí požadovaná teplota, může hrozny sezobat ptactvo:-(

Každá láhev je opatřena etiketou s podrobnými údaji o jeho vzniku. Lahve jsou číslovány.

Lahve, v nichž se ledové víno prodává, jsou malé a hubené, takže z nich nalijete sotva 2 sklenky.

A Wlk nelenil, nastudoval, co se sluší a patří- a vyrobil k vínu dezert v podobě horkého banánu se skořicí a krásně to nazdobil.

Pěkně to vypadalo a výborně to chutnalo. Zdá se, že tu roste Diny nový konkurent v sekci "kuchtění" ;-)

Vycházka -Ládví

15.2. 2009 - 153.den z 365

2.jednoruký den

Nedělní ráno přišlo po noci, která nestála za moc :-( S tou rukou se vůbec nedá spát! Pořád to bolí a navíc ten sádrový obal je dost neskladný!!

Odpoledne jsem si prosadila vycházku. Všichni měli tisíc výmluv, proč NE!! Ale já už jsem to nemohla doma vydržet. Jenže... v čem jít ven, když má člověk tvar neskladného balíku a ještě nálepku: křehké????

Vytáhla jsem svoji letitou bundu a chválím firmu Alpinus. Ušila totiž kdysi dávno model, který obléknu i v extrémních situacích - tedy i když jsem těhotná, nebo raněná :-) - a to není jen tak - někam nasoukat sádru do rukávu ...

Wlkovi to trvalo, než nás všechny pěkně oblékl, obul, pozapínal... než jsme se vydali na vycházku do lesa, který máme cca 5minut od domu.

Ďáblický háj (tak se lesík oficiálně nazývá) je cílem mnoha turistů, neboť se v něm nachází skalní masív Ládví, který je svědkem bouřlivého geologického vývoje. Skalky a stráně ládevských kamenných vrchů jsou středem přírodního muzea, kde příroda nashromáždila exponáty za dobu stamilionů let. Vrchol Ládví (pravděpodobně od slova "hledví" = věděti, hleděti) se poprvé objevil na mapě roku 1712 a je jedním z mála bodů zeměměřičské soustavy určující nadmořskou výšku nad Středozemním mořem v Terstu (kóta 359m) a než byly ku Praze připojeny obce na západě (Zličín ...) , bylo nejvyšším pražským vrcholem.

V lese bylo rušno, jen lavička k posezení ještě příliš nelákala...

Taky jsem vyfotila soustavu antén, která se tyčí přímo naproti rozcestníku a večer je osvětlena mnoha červenými světýlky, na něž hledíme přímo z ložnice.

Děti celou cestu remcaly, že jim je zima a že Martinku bolí nožičky ... ale já - ač zmrzlá- byla spokojená, pročistila jsem si hlavu a protáhla alespoň obě dolní končetiny ;-)

Valentýnská sobota

14.2. 2009 - 152.den z 365

1.jednoruký den

Dnešní valentýnské srdíčko jsem vytvořila z vlastnoručně omylem rozsypaných lentilek ;-) a věnuju ho panu Wlkovi, kterému právě včera začalo velmi krušné období- má nás všechny na triku. Musí nás oblékat, mýt, česat a když už nám uvaří, musí nám jídlo nakrájet ...

Je to nejhorší pocit, jaký znám- nic nemoct, jen koukat, jak ostatní kmitají...

Noc nestála za nic. Ruka šíleně bolela, takže ve tři ráno jsem se pracně vysoukala z pelechu a vyštrachala nějaké léky na bolest.Vzala jsem si hned dva, abych nemusela vstávat podruhé.

Potřebuju něčí ruku i tak banálním úkonům, jakým je např. oblékání ponožek!

Dále bylo na programu dne mytí mých vlasů... dopadlo to dobře- nebyla jsem utopena :-)
Babička se přišla nabídnout na žehlení - byla ho tu už pěkná hromada - žehlím zpravidla až v neděli u TV.
Odpoledne vzala babička Martinku na karneval- šla za tanečnici a do masky se oblékla hned ráno- aby se na akci nezapomnělo ;-)
Majda si pozvala pubošku od sousedů, takže se zavřely do pokoje a 3hodiny si špitaly a poslouchaly (mně nic neříkající) PINK.
Wlk nás zaopatřil a vydal se do hospody na mariáš. Teď má smůlu, musí jezdit MHD- já jsem jako šofér úplně nepoužitelná :-(

Pátek 13.? - Funguje to!

13.2. 2009 - 151.den z 365

Nejsem pověrčivá, a tak mě ani nenapadlo, že zrovna dnes budu mít v blogu tak originální fotky a tak nevšední zážitek.
Stala se mi celkem banální příhoda: přímo před vchodem do školky jsem upadla na nezameteném chodníku a dál už to šlo samo. Ruka začala bolet a otékat, a tak mě Wlk vyštval na RTG. Sedla jsem do auta- a nebylo to nicmoc. Levá byla prostě vyřazená z provozu. Na chirurgii

mě samozřejmě hned hnali na RTG. Byl to zážitek na celý život. Paní laborantka Danuška si mě zavolala a u RTG stolu zavelela: "Klekněte si!" Já jen podotkla, že jdu s rukou! "No právě, kleknout!" Ruka mě bolela, potlačila jsem chuť Danušce říct, že klekat si ke stolu, kam se normálně přistupuje v botách mi tedy přijde zvláštní a smířila jsem se s tím, že "mají svoje postupy" a konečně dneska jsem se na chodníku vyválela taky bez řečí... Danuška ze mě byla na nervy. Nemohla pochopit, že mě ruka bolí, tudíž ji nenatáhnu tak, "aby to pan dr. dobře viděl", ale jen tak, jak to půjde. Nevydržela to a jala se mi ruku srovnat. Zavyla jsem tak, že i na chodbě muselo být všem jasné, že se něco děje. Zařvala jsem na Danušku, že jsem nemocnej člověk!! (nic jiného slušného mě v tom amoku nenapadlo :-)) a ať toho okamžitě nechá! Tak mě vyblejskla hned 2x.
Na chodbě jsem hbitě pořídila foto mého RTG snímku :-)

Dr. konstatoval, že loket je naštíplý a že budeme sádrovat. To mě jaksi zaskočilo. Poprvé v životě jsem utrpěla "sádrový" úraz. Doposud šlo všechno jen zašít, nebo se vstřebalo samo... Tak jsem trapně oponovala, že na to nejsem připravená... ( mám opravdu fobii z bílých plášťů, takže nutně každý musí dojít k závěru, že jsem nemocná hlavně duševně ;-) )
Dr. řekl: "Jakýpak připravená- sundejte triko a jdeme na věc!"
Nojo, sundejte triko... jenže ono to nešlo. Tak mě se sestrou vysoukali z rukávu, zadlahovali celou ruku od lokte až po prsty a mně došlo, že v triku domů už rozhodně neodejdu. Tak mu říkám: "Já jsem tu ale autem." Dr. posunul brýle na nose a udiveně zíral: "Vy jste přijela autem? A jak jste řídila? Vždyť ty rotace musely bolet?"
- "No bolely, řídit se dalo, ale zaparkovat do řady- to né ;-) "
Tak jsem se vypotácela z ordinace, nasoukala se do auta, a dojela domů bez ztráty bodu.
V současné době to vypadá asi tak, že ležet rozhodně nemůžu, neb to pěkně bolí. dala jsem si 2deci a dopsala blogresty- asi takhle:

Tak pátek 13. mi moc radosti nepřinesl. Jen jsem zjistila, že ode dneška minimálně 4týdny jsem naprosto závislá na pomoci druhé osoby, protože sama si nezapnu zip, neotevřu láhev s vodou, ani triko neoblíknu... prostě hrůza!! Vůbec nevím, jak tu budeme fungovat, nemůžu totiž ani jezit autem coby šofér, jsem zkrátka úplně k ničemu.
A to jsem ještě zjistila, že s tím nemůžu ani spát. Zatím jsem nenašla vhodnou polohu... tak jdu hledat a těším se, co mi přinese další pátek 13. - v březnu...

Nekončící zima jiná trápení

12.2. 2009 - 150.den z 365

Zatímco dny předešlé vybudily ke květu první nedočkavé kytičky,dnešní den je zase zasypal sněhem. A tak následoval ranní rituál- škrábání auta, odmetání chodníku ... už by tu bylo jaro!

Ráno odjížděla domů Katka. Odvezly jsme spolu Majdu do školy s tím, že ji hodím autem k metru. V autě jsme povídaly a já nakonec zaparkovala v boční ulici a rozhodla se jít s Katkou až ke vchodu. Jaké bylo naše překvapení, když se u metra rojily davy lidí, které se hrnuly k zastávce tramvají. Na infodispleji svítil nápis:"Využijte prosím pozemní dopravy, trasa C je neprůjezdná"
Tak to bylo k lepšímu. Vysvětlovala jsem Katce cestu, ale čas kvapil a ona by se asi musela složitě vyptávat, tak aby vlak neujel, radši jsem hupla do tramvaje a jela s ní. Vlak neujel, dobře to dopadlo ;-)
Ze zpráv jsem se pak dozvěděla, že se na trase metra u Muzea zasekl nějaký vagon a nešel odbrzdit, takže někteří lidé byli nuceni strávit plných 40minut v tunelu!! Tak to musí být nezapomenutelný zážitek...

Dojela jsemdomů. líčila Wlkovi zážitky z cesty- a vtom zvonil telefon- na displeji Majda, no to nevěští nic dobrého. Majda ze školy jentak nevolá.
Tentokrát volala proto, že se s ní zasekla plošina při cestě z 1.patra do přízemí. Jela na WC, takže tu byla i jistá časová tíseň.

Plošina ve škole zlobí soustavně. Jednak proto, že vybraný model neodpovídá požadavkům, jednak proto, že děti z 2.stupně se k tomuto zařízení chovají neuvěřitelně. Tu a tam něco někam strčí, takže se poruší tažné lano a čeká se týden na opravu. Jakoby nevěděly, že pro Majdu je to jediný způsob, jak se do zvýšených pater dostat.
Tentokrát snad odešla převodovka neboco. Jenže Majda zůstala viset na půl cesty. Wlk byl naštěstí doma, skočil do auta a jel.
Ve škole byl ovšem problém sehnat 4silné muže, kteří by vozík s Majdou z plošiny servali dolů. Vyprošťovací akci, která trvala skoro celou hodinu, vyřešil až pan ředitel. Nahodil vozík na bedra svého metrákového těla a šlo se. Myslím, že ho hřbet bude bolet ještě při nedělním obědě.
Majda celou akci ustála, aniž by se po... ;-)

A vrcholem všeho byla zástupkyně, která celou tu dobu telefonovala kdoví kam. Je neustále ve spěchu a s výrazem vystresovaného zvířátka poletuje po budově. Přiběhla, koukla na právě vysvobozenou Majdu a pravila: "Neboj se, Majdo, tuhle hodinu budeš mít samozřejmě omluvenou!"
Takže poučení: na plošinách a ve školství nezůstávejte zbytečně dlouho.... mohlo by vás to trvale poškodit :-)))

Naše Katka

11.2. 2009 - 149.den z 365

Katka je naše první opravdová asistentka.

Poznali jsme se před 6lety, kdy si nás našla na seznamu žadatelů o osobní asistenci. Vybrala si nás proto, že ač je z 2.konce republiky, máme stejné příjmení;-) Pro nás to byla výhra, o jaké se nám nezdálo! Katka je člověk, který mě dovedl k rozhodnutí založit na svém blogu novou rubriku: "galerie milých lidí" :-)
Katka totiž umí pomáhat. Zcela nezištně, ochotně a jako asistentka má jednu neocenitelnou vlastnost: dokáže naslouchat a nesnaží se Majdě cokoli vnutit. Respektuje její názory, všechno se snaží vykomunikovat. Když do naší rodiny přibyla Martinka, automaticky si brala na starost obě a já mohla být klidná, protože děti byly vždy nadšené.
Katka už dávnou není studentkou, na asistenci už jí bohužel nezbývá moc času, hlavně nás dělí cca 380km..., ale stala se členem naší rodiny. Je to prostě "naše" Katka a protože měla tento týden v práci volno, přijela za námi na 2dny do Prahy.
Dneska měla v tom šíleném větru a sněžení naplánovanou vycházku po Praze...no ale zastavila se v Palladiu na obhlídku obchodů- a tam vydržela docela dlouho, takže ji příliš neofouklo :-) Odpoledne šla s Majdou na dramaťák a přišla nadšená.
Večer jsme povídali a povídali a čas utíkal nesnesitelně rychle...

V zajetí doktorů

10.2. 2009 - 148.den z 365

Na dnešek jsme měli s Vlkem naplánovanou návštěvu zubaře. Já chdím pravidelně, protože se o zuby bojím, a žádné velké trauma při tom neprožívám. Vlk chodí proto, že ho objednávám :-) a zpravidla nikdy neodchází bez zásahu.
Náš zubař je prima. Rychlý, přesný, precizní a navíc se smyslem pro humor. Je takový komunikativní, což je někdy v zubařském křesle problém- reagujte inteligentně na vtipné narážky, když vám tuhne pusa po injekci, nebo když v ní máte tampony a hadičky a ještě jeho minimálně jednu ruku ;-)

Odpoledne jsem musela jít ještěna kontrolu s Martinkou- zas ty uši :-( Vždycky s sebou bereme někoho na pomoc- aby tišil bolest. Dneska padl los na naši Růženu.
Na fotce je rRůžena s dokladem o zaplacení regulačního poplatku.

Paní doktorka ví, že návštěva v její ordinaci je dost často doprovázena dětským řevem, a tak se snažila navázat kamarádský kontakt. Jenže Martina díky zánětůmucha opět skoro neslyší, takže tam se může snažit, jak chce- odezva žádná...
Martina se ochotně vysoukala do křesla, na klín si usadila Růženu a sledovala, co bude. Dr. si vzala do ruky nějaké to svoje vyšetřovací šťourátko a otočila se na mě s dotazem: "Jak se jmenuje?"
- "Martina", říkám s klidem.
Dr. na to:"No já myslím tuhle" - a ukazuje na křeslo.
- Tak já zas tupě v domnění, že taky asi blbě slyší, přidám na hlasitosti odpovědi:"Martina!!"
Dr.:"Ale to prase. Nejdřív chci vyšetřit to prase ;-)"
- "Jo ták, prase, no to je naše Růžena... ale není zdravotně pojištěna :-)"
Poprvé za svůj život jsem se snad v této ordinaci musela smát. Dr. se taky chechtala, no nicméně chce Máťu i Růženu ještě vidět :-((

Monday, Monday...

9.2. 2009 - 147.den z 365

Monday, Monday,
can't trust that day
Monday, Monday,
sometimes it just turns out that way

... pro dnešní úvod jsem si vypůjčila text písně mých oblíbených The Mammas & The Pappas.
Pondělí mi totiž opravdu připadá jako ten nehůře snesitelný den z celého týdne. Tím spíš, že mě dneska čekala pravidelná kontrola na ortopedii s Majdou a při pohledu do kalendáře bylo jasné, že nás nemine ani "pátek 13." .... to jsou mi vyhlídky ;-)

Nevím, co to mám, ale kdykoli mi hrozí kontakt s lékařem, jsem totálně vyřízená. Mám stres z toho, co zas kde najdou, jaká další vyšetření si vymyslí... no a hlavně téměř každou návštěvu doprovází nějaký nezapomenutelný zážitek. Nejčastěji se o něj postará personál, když nám předvede profesionální přístup a zárověň etiku v praxi.
Ani dnes tomu (bohužel) nebylo jinak - máme prostě svoje rituály... :-(

Začnu tím pozitivním- čekárna dětského pavilonu se díky nadaci Chantal Poullain " ARCHA" změnila v hotový ráj pro děti. Interiér a vstupy do ordinací jsou vyzdobeny dřevěnými dekoracemi v příjemných barvách. Tady jsou ukázky:
- obytný domeček

- lavička "pod stromy"

- stěny mezi jednotlivými vstupy do ordinací zdobí motivy domácích zvířátek

.. v ordinaci ovšem už tak veselo nebylo...
V ordinaci byli dva lékaři . "náš" pan doktor + pan docent. Z Majdiny skoliozy byli oba docela vykulení a hned nás hnali na rentgen. To zanamenalo Majdu obléci a jet do vedlejšího pavilonu.
Po chvíli strávené v tamější čekárně mi bylo jasné, že kriteriem pro přijetí do zaměstnaneckého poměru rozhodně není inteligence...
Asi po 10minutách jsme se dostaly na řadu a následoval další boj- svlékání vozíčkáře na RTG stole. Je to bezva. Stůl nemá klasické nohy, je až k zemi "zaplechovaný" a u země je několik pedálů, kterými stůl lze polohovat- nahoru, dolů...a nevím kam ještě, víc pedálů jsem nestačila "omylem" ošlapat ;-) Nad stolem visí "RTG hlava", takže pokud zrovna dáváte pozor, abyste nešlápli na pedál dole, máte opravdu velikou šanci, že se řachnete do hlavy o to monstrum nad stolem.
Podařilo se mi Majdu svléknout a zůstat naživu! :-) Hurá! Tak ještě zapolohovat nohy, pánev, jak si přál pan docent a můžeme se fotit ... povedlo se - jenže sorry, nemám podepsaný papír, kde souhlasím s tím, že chci být dobrovolně ozářená jakožto doprovod vlastního dítěte a nebudu tudíž požadovat po nemocnici ani korunu, pokud mi pak z toho vznikne nějaká újma na zdraví. Tak všechno zpátky, v olověné vestě musím vez na recepci vyplnit a podepsat tiskopis. Honem zpátky- na stole mi "stydne pacient" ;-) 2.pokus vyšel.
Následoval trapas- dožadovala jsem se RTG snímku.. a ouha! To už se nedává! Všechno jde mimo člověka- virtuálně- pan docent měl snímky ve svém PC dříve než nás zpátky v čekárně :-)
Takže další pozitivum- doplnila jsem si vzdělání v oblasti techniky- snímek už nepožadovat- chtít ho vypálit na CD!
Pan docent popsal snímek a opět otevřel otázku: operace páteře. S Majdinou diagnozou není snadné najít odpověď, a tak zatím říkáme NE. Všechno jsme doma probrali, prostudovali na internetu, ale výsledek je asi takový, že je to 50:50.
Majda nechce. Bojí se a taknějak jsme si otevřeně řekli, co jí to dá a co jí to může vzít. Majda o všem popřemýšlela a nakonec si vyvodila svůj vlastní závěr/ten bohužel není veřejně publikovatelný.../. Pan docent hodlal situaci rozebírat jen se mnou, ale já si myslím že Majda už sama nejlíp ví, co ji kde bolí a co chce a nechce. Poprosila jsem ho, aby mohla i ona nahlížet na snímky a aby i ona k tomu mohla říci svoje.
A to je další věc, která se pravidelně a často opakuje: lékaři obvykle komunikují pouze se mnou- jakožto s doprovodem- "Co ji trápí? Co ji bolí? Jak se cítí?..." nechápu!!! Přitom na inetu je k mání Desatero komunikace s vozíčkářem.... no máme na to svoji metodu, ;-) Těm bystřejším rychle dojde, ti druzí dohrají svou hru až do konce....
Chtěla jsem zapůjčit RTG snímky pro fyzioterapeutku a ortotiku. Dr. vypsal žádanku, ať mi je sestra na RTG vypálí na CD. No to byl úkol pro paní za přepážkou! Reagovala výkřikem: "Ježišmarjá, Zdeni!! Pocem. Vona /to jako já/ chce vypálit snímky, co s tim mám dělat??"
Zdeni na mě koukla a povídá: "Vy už jste tu zas? Proč jste si to nenechala udělat hned? Kde to teď budu hledat???"
Tak jsem celkem odměřeně řekla, že snad je jedno, kdy jsem tu byla, když má pacient rodné číslo a jméno, nebude problém snímek dohledat.
No, Boženka a Zdeni bojovaly několik minut, než se jim úkon zdařil. Když se ani na 2. CD záznam nezachytil, ptala jsem se, jestli tam nemají někoho, kdo je toho schopen pořídit kopii záznamu? Zdeni byla drzá a pravila, že snad vidím, že na tom pracují- tak jsem jen odsekla, že učit by se to mohly mimo ordinační hodiny, že já po 2hodinách mám už jediný zájem- vypadnout. No naštěstí přišla třetí " osvícená krasavice" - a dílo se zdařilo.
Domů jsme dojely kolem půl čtvrté. Majda si šla lehnout. Mě rozbolela hlava a jsem ráda, že máme snad zas na rok pokoj....
Takže jsme si za svých 30Kč užily zábavy a poučení ažaž ;-))

Muzeum kubismu

8.2. 2009 - 146.den z 365

Do Muzea kubismu nás vytáhla Majda. Přišla s tím, že Jana - vedoucí dramaťáku- dělá o víkendu Černou Matku boží v Národní galerii. Vzhledem k tomu, že jsme neměli k dispozici žádné další informace, byli jsme lehce zmateni, ale kulturu a poznávání máme rádi, tak jsme začali pátrat na inetu.
A zjistili jsme, že Národní galerie v Praze oslavila 5. února práve 213.narozeniny, tudíž tento víken pořádá ve svých objektech nejrůznější doprovodné akce.

My jsme si vybrali Dům U Černé Matky Boží = Muzeum kubismu. V prospektech je prezentován jako bezbariérový, tak proč to nezkusit ;-)
Dům se nachází na rohu Ovocného trhu a Celetné ulice. největší problém byl s parkováním. Místa invalidů v centru Prahy byla klasicky obsazena vozy TAXI, nebo sporťáky značky Audi či Mercedes. Vždycky se bavím představou, co je v Praze movitých invalidních občanů a jakým způsobem se asi soukají s berlemi a vozíky do svých rychlých vozů :-))

Dům je smozřejmě vystavěn v kubistickém stylu a hned u vchodového portálu na úrovni 1.patra lze vidět "Černou Matku Boží".

Autorem tohoto nejstaršího kubistického domu v Praze je Josef Gočár, kterého v doprovodném tvořivém programu pro děti ztvárnila paní Hanka :-)

Prohlédli jsme si stálou expozici ve 2.a 3. patře, všude jsme se bez problémů s vozíkem dostali! Pouze průvodkyně- tedy hlídačky exponátů- by mohly být příjemnější - nebo alespoň vychovanější. Vstup do expozice byl možný pouze skrz dvoukřídlé dveře. Křídla byla úzká, a tak bylo třeba otevřít obě, aby vozík projel. Jsme zvyklí na sebeobsluhu, tudíž Wlk automaticky odjistil a otevřel i druhé křídlo. Hupkydupky, už u něj byla ona úřední osoba (zaměstnanec NG)- bez jakéhokoli pozdravu vyštěkla: "To dáte zpátky do původního stavu! Já tam nedosáhnu, podívejte, jak jsem malá..." No, to bylo panečku srdečné uvítání... tak jsme si prošli expozici, Majda okukovala zejména nohy židlí, které se z každého úhlu pohledu zdály být jiné, našla obrazy od Josefa Čapka a konstatovali jsme, že byl opravdu šikovný a na příkladech prezentovali znaky kubismu... a už tu byla zas ta "dáma" a vytrvale opakovala: "To dáte do původního stavu..."
A tak někdy bojuju s pokušením zařvat na ty lidi, aby šli někam!!! My jsme si přišli zpříjemnit den! A ne dávat věci do původního stavu... to jsme spíš čekali, že výjimečně NĚKDO udělá za nás... my totiž většinu dne trávíme tím, že dáváme věci do původního stavu... a tak jsme to ze zvyku udělali i tentokát...

Zelené cedule u výtahu lákaly návštěvníky na výtvarný ateliér do 5.patra. No a to bylo teprve to pravé! :-)
Tam nás Jana coby černá madona s Ježíškem v náručí vítala s úsměvem, ať si jdeme vytvořit kubistický obraz.

Majda vyfasovala černý papír a folii, na kterou měla kreslit věci viděné kubistickým okem :-) Bavilo ji to- nikdy před tím nic takového nedělala. Aby měla kde čerpat inspiraci, zašli jsme do 1.patra- do stylové kavárny. Nádhera!! V kubistické kavárně čekejte i stylové pečivo: hranatý větrník ;-)

Kávu vám donesou v hrníčku s kubistickým motivem a za celých 45Kč na tácku najdete i decku sody a sušenku.

V kavárně byla i spousta cizinců znavených procházkami po Praze, tak neváhali dát si nohy na židli. Na fotce jsou vidět i zajímavé lustry a taky mám splněnou podmínku Projektu 365 - autoportrét :-)

Majda si objednala horkou čokoládu a než čokoláda vychladla, malovala svůj kubistický obraz- osvětlení kavárny a vzor z hrnečků na kávu. To potom v zrdadlovém zařízení "Gočárohledu" vypadalo vyloženě umělecky:

Akci považujeme za velmi zdařilou. Myslím, že Majda už má představu o tom, co to byl kubismus. Jana Machalíková z DDM má náš velký obdiv- její energie a úžasné nápady jsou bezedné!! Víc takových lidí kolem sebe... to by se to žilo ;-))
Jano a Hanko, díky moc, podařilo se vám potěšit a vzdělat spoustu lidí a jistě jste i přehlušily neochotu kmenových zaměstanců NG starat se o návštěvníky- ti je bohužel považují spíše za obtížný hmyz :-(

Hotové obrázky vystavené na kubistickém okně vypadaly velmi zajímavě- no posuďte sami !

Oslava a rozlučka

7.2. 2009 - 145.den z 365

Dnešek patří ještě oslavě Majdiných narozenin a taky rozlučkovému posezení se strejdou- zítra ráno odlétá zpět do Vancouveru. :-(

Plánovali jsme slavnostní menu- Majda vybírala oběd- zvolila "plody moře". Máme rádi všechny ty krevety, langusty, sépiové kroužky a jiné potvory. Vařil pan Wlk- zkušený rybář :-)

Já oslnila až poté- a to Dinykošíčky.

Diny, máš velikou pochvalu- košíčky se líbily MOC! A dokonce budou slavit i zaoceánský úspěch- Jenda si je nafotil ze všech stran a už se těší, až jimi pohostí svoje kamarády v Kanadě ;-)
Jo! A jedla je i Majda- a to je tedy opravdu vyznamenání... něco jako řád Bíleho lva :-))

Majda si jako narozeninový dort objednala medovník. Koupila jsem takové zvláštní tenoučké svíčičky (made in China- jak jinak- takže zdravé asi moc nebudou ;-) ), ale hoří (velmi rychle) a prskají k tomu!

Tatínek vařil mořské příšery v kuchyni a Mikeš byl tak aktivní pomocník, že musel být vyhoštěn. Urazil se a natruc obsadil Wlkovi židli u stolu. Ten se snažil Mikeše vystrnadit, ale držel se pevně- všemi drápy :-)

Na odpoledne měla Majda pozvanou kamarádku. Moc se na ni těšila, takže bylo jasné, že dvě 12leté slečny rozhodně nebudou stát o přítomnost naší 4leté Martiny ;-) Snažila jsem se ji odlákat- nabídla DVD i volný PC, ale kdepak... No a pak jsem ji přichytila, jak špehuje klíčovou dírkou... :-))

Holky si povídaly, hrály hry - a k tomu všemu pouštěly CD Pink a Ewy F. asi na 30.... vůbec nechápu, jak tam Mikeš mohl vydržet a neohluchnout...

Večer jsme ještě hromadně zhlédli muzikál Mamma mia! ABBA je přece úžasná, ne? ;-)

Katzeterapie

6.2. 2009 - 144.den z 365

Achjo. Tak jsme s Martinkou zas po měsíci museli navštívit ORL. Opět se ozvaly uši. Jedno dokonce stačilo prasknout... Martinka je na tohle dobrá. Nedělá scény, nechá se ošetřit, neřve. Je doma.

Ráda si maluje a poslouchá pohádky. Teď je to trochu problém, protože díky zánětu a rýmě hodně špatně slyší, tudíž pobývat s ní v jedné místnosti, když si pouští rádio, je téměř nemožné. Rádio řve , hlasitost min. na 30... no hrůza.
Oblíbila si Kuře Napipi. V podání Vlastíka Brodského hotový skvost, ovšem když vám ho Vlastík stačí převyprávět 7x za dopoledne... ;-) Shodli jsme se, že Napipi upečeme v neděli k obědu :-))

Další oblíbenou činností jsou hrátky s Mikešem - tzv. katzeterapie ;-) Mikeš všechno vydrží. Někdy si zcela masochisticky o hrátky říká.

Tak tady si kupříkladu vlezl na židli, čímž si vykoledoval jízdu na kolotoči

... zatímco Martinka skládala puzzle, ubydlel se v krabici, takže jí pak několik dílků chybělo, protože Mikeš krabici nehodlal opustit. Martina ho chvíli přemlouvala, a pak fantazie opět zapracovala....

... a z Mikeše byl rázem námořník.
Tlačila ho před sebou a hulákala jak Pepin: "Mikeš jede lodííííí!"

Na nudu si Mikeš rozhodně stěžovat nemůže :-) A Martinka si ani nevzpomene, že ji něco bolí, protože neví, co dřív :-)