Odlet do Prahy

26.4.2010

Ráno v 8 jsme vyrazili přímým BUSem na letiště. Cesta proběhla bez problémů, Maureen jela s námi a celou cestu zase švitořila. My jsme pozorovali, jak chodí děti v uniformách do školy a vůbec celý ten ranní cvrkot.
Na letišti proběhlo dlouhé a srdečné loučení s Maureen. Připadalo mi to až neuvěřitelné, že cizí paní se nám věnuje víc než někteří přímí příbuzní. Maureen plakala a dojala mě. Napsala totiž v autobuse vzkaz Garymu Edwardsovi, který OS Moje přání založil, a řekla, že to pro ní byl moc přínosný víkend a že posílá alespoŇ symbolicky na další splněné přání. Opravdu roztomilá dáma.

 U odbavovací přepážky jsem požádala o sedadla ve 2.nebo 4.řadě- 3. řada při cestě z PHY měla rozbitou područku, a tak mi letušky řekly, ať si tam na zpáteční cestě nesedáme, že se s Majdou špatně manipuluje. Vesele mi to odkývala a vytiskla řadu č. 6. Tak jsem jí vesele oznámila, že to není to, co jsem chtěla :-)) Předělala to. Musela kvůli tomu sice 2x telefonovat, ale nešklebila se, byla naprosto v pohodě a my dostali 4DEF ;-) K vozíku neříkala nic. To mě udivilo. Tak jsem se ptala, jestli nám půjčí nějaký letištní vozík- nebo co?? A ona zas, že  nebude problém a že jo, ať jsme v 9:45 u GATE 212 a hotovo.

Zvláštní. V Praze totiž vozík odebírají už s kufry a ty 2hodiny je chudák (opravdu chudák) vozíčkář na erárním (historickém) vozíku, který je prosezený a prostě strašný!!! Tak tohle byla lepší varianta. Majda mohla zůstat ve své sedačce až do nástupu do letadla.

Jenže....  s touto variantou jsme nepočítali. Ruzyňské letiště požaduje úplnou demontáž elektrického vozíku. Wlk měl tedy s sebou extra tašku, ve které měl gumicuky, provazy, igeliťáky, šroubováky, klíče, imbusy, izolepu.... no prostě vše, aby jednotlivé části mohl odmontovat, odpojit baterii, zaizolovat kontakty, složit vozík, jak nejvíc to půjde.... a ty odmontované části do tašky uložit a tu hned dát s kufrem do úložného prostoru. Tak tato fáze nám odpadla a tu nářadím vybavenou tašku nám neodebrali. Takže šla s námi na osobní prohlídku a na rentgen....

Tak zkušení létající už asi tuší, co nastalo. Ano, hotový poprask. Sotva naše zavazadlo projelo rentgenem, dozírající pracovník vyskočil ze židle a hned na mě: "To je vaše zavazadlo? Pojďte sem!"
A už tam byla i další pracovnice. Okamžitě si nechali celou tašku vykrámovat na pult. Prolézala všechny postranní kapsy (objevila mi i dlouho hledaný popruh!).   A mně bylo horko. Wlk byl v klidu a hučel: "Řekni jim, že ten nůž je na tu izolepu..." - já myslela, že mi klepne- on tam má nůůůž!! Tak jsem té proškolené pracovnici vykládala, že všechny ty "tools" jsou určené  na rozebrání vozíku... Měla zjevně úplně jiné asociace při pohledu na klubo prádelní šŇůry, na kotouč izolepy, sadu železného nářadí a ještě oranžový hobbyknife!! Takže zatímco já mlela o oblepování drátů od baterky, jí už jistě hlavou blesklo, jak šňůrou spoutáme pilota, zalepíme mu ústa  izolepou a tu budeme vesele řezat nožem ...
Pochopila jsem velmi rychle, že tady není prostor pro vysvětlování, ani pro legraci. Vzala jsem ty věci a řekla jí, ať  jsi je tedy vezme. Že vozík rozebírat nebudeme. Odběhla s tím někam k internímu telefonu, něco hlásila a zas se vrátila. Řekla, že za předpokladu, že si to opravdu může nechat, můžeme pokračovat...ale bylo vidět, že je z nás úplně hotová. Blázni?? Nebo východoevropská pobočka Al-Kájdá?? :-)) No, to tedy byla horká chvilka...
Nojo, ale kdo to má vědět, jak které letiště plní předpisy a jaké má postupy??? Sakra!! Byla jsem tak vykulená, že jsem nešla ani očumovat po krámech... ;-)

U GATE jsme se sešli se slečnou, která cestovala v pátek s námi z PHY. Byla na mechanickém vozíku, tak jsme si povídali, jak se nám líbilo v Irsku a jak se cestuje s vozíkem. Zdá se, že letiště Praha  v adrenalinových zážitcích vede!! :-)

Majda opravdu mohla do poslední chvíle sedět ve svém vozíku. Nic se nemuselo demontovat, nic skládat... Stačilo nahlásit, že battery is dry ....
Tady už si to naše posádka míří do letadla. Bezpečnostní vesty musí nosit všichni, kapitána nevyjímaje :-)

A pro nás přijel ambulift. To je vozidlo, které má plošinu, takže najede k letadlu z druhé strany, než nastupují cestující.

Letušky otevřou a imobilní pasažér je za pomoci asistence vnesen (nebo na speciálním úzkém vozíku vezen) na palubu letadla. Ambulift si v klidu odjede a je hotovo.

Mezitím je pro vozík nachystán přepravní kontejner. Kam ho pracovníci uloží, ukotví jej, aby necestoval za letu sem a tam a po páse jej naloží do úložného prostoru. Náš vozík má baterie gelové (suché) a nechali jsme si na to od MEYRY(výrobce vozíku)  raději vystavit i potvrzení. Jinak se cestování s vozíkem (v Praze) musí hlásit 48hodin předem - a to jsem jim radši ještě posílala odkaz na inet, jaký typ vozíku máme, aby si to mohli nastudovat.

Let trval něco přes dvě hodiny, proběhl bez turbulencí a i jiných extravagancí. Neuvěřitelné!! :-))

Na Ruzyni nás čekala asistenční služba s tím příšerným vozíkem a jelo se k pultu "nadrozměrná zavazadla" vyzvednout náš vozík. Docestoval bez poškození- hurá!!

Jen nechápu, proč to nejde v Praze  tak pohodlně jako v Dublinu ???? Člověk by čekal, že v EU budou postupovat jednotně???

.......................................................................

Expedici hodnotím jako úspěšnou. Nejkrásnější knihu světa jsme zhlédli, Maureen byla úžasná, viděli jsme tolik zajímavých věcí...a tolik jsme jich ještě nestihli... :-(
My se tam snad budeme muset vypravit ještě jednou! :-))

Díky všem, kteří jsou vážně nemocným dětem ochotni plnit  jejich přání. A argumenty, že jsou na světě důležitější věci, mi připadají liché. Tohle za to prostě stálo.  Majda je na všech fotkách rozesmátá, byla tak spokojená a ještě všichni ti milí lidé kolem... hotový ráj!
A myslím, že stejné pocity zažil v den svých narozenin díky  OS Moje přání i Luki :-))

Střípky z Dublinu

 Tento příspěvek bude takový různorodý. Zkrátka přehled toho, co uvízlo ve foťáku, protože mi to připadalo zvláštní, zajímavé... inspirativní... ;-)

Dublin je hlavní město Irska. Rozkládá se na obou březích řeky Liffey. Velikostí bych jej přirovnala asi k Brnu.
Náš hotel se nacházel asi 5 minut chůze od hlavní ulice O'Conell Street. Je to neuvěřitelně široká ulice- měří 46m! a je jakýmsi přestupním uzlem na různé autobusové linky.
Není obtížné tuto ulici najít. Tyčí se zde totiž ze všech míst dobře viditelný "The Spire" - tedy 120m vysoký ocelový sloup... patrně další "div světa" :-)

Dominantní budouvou je zde GPO (General Post Office).

Mě fascinovalo, kolik nárožních hodin se ve městě vyskytuje. Krásné. každé jiné. A byly všude. ;-)

Pohled na řeku Liffey a její mosty.

V sobotu dopoledne ulice města ožily. Pouliční umělci nabízeli k poslechu irské písně, tento vyrobil krásného psa z písku.

Kašpárek tančil v rytmu hudby a laškoval s přihlížejícími, kteří mu samozřejmě za jeho kejkle házeli drobné do klobouku:

Na trzích je možné koupit překrásné čerstvé květiny, ale také ovoce a zeleninu.

Okenní truhlíky doslova přetékají. Hojně v nich totiž pěstují sytě zelený břečťan. vypadá zajímavě. vytváří takové bohaté zelené převisy a působí velmi dekorativně. Zde je jím vyzdobený obchodné dům Marks& Spencer.

Interiér obchodního centra byl zajímavě členitý a dominovaly mu samozřejmě HODINY!;-)

Květinovou výzdobou jsou ozdobeny i pouliční lampy. A vypadá to tuze pěkně!

měli jsme v úmyslu zajít i do divadla. K našemu velkému štěstí dávali muzikál EVITA... a k naší velké smůle už neměli vstupenky :-(

V Dublinu je několik velkých parků. Díky častým přeháňkám je vše svěže zelené a bujně kvetoucí :-)

Počasí je zde opravdu nevyzpytatelné. Během našeho pobytu bylo prý "krásně a teplo"- rozuměte: bylo 14°C, takže my jsme rozepli naše bundy, zatímco domorodci a zejména domorodkyně pobíhali v topech na ramínka, v kraŤasech a naboso!! Maureen nechápala, jak jsme zimomřiví. A už vůbec nechápala, že nemám deštník! NO, já používám maximálně kapucu, když jdu po Praze, za jednu ruku vedu Martinu a druhou mám volnou k asistování Majdě, takže na deštník bych potřebovala ještě nějakou "pa-ruku" :-)) V Dublinu je to počasí ovšem takové zákeřné. Svítílo sluníčko, takže jsem měla sluneční brýle a najednou začalo lejt.. To sluníčko ale svítit nepřestalo.... v neděli jsem takhle zmokla 6x. :-)

Ve městě je k vidění i spousta soch spisovatelů a jiných veřejně činných osobností.  Toto je irský spisovatel James Joyce. Jeho román "Dubliňané" jsem měla v úmyslu přečít před cestou...no ale nedošlo k tomu (zatím)

Irské domy jsou většinou cihlové a mají takový "jednotný vzhled". Často jsme jako jediný odlišovací prvek určili vchodové dveře :-)

Městská doprava v Dublinu

Po městě lze k dopravě použít autobusy, tramvaj, TAXI a nebo kolo.

Autobusy jezdí převážně patrové. Mají pouze jedny dveře a pokud nemáte předplaceno (opencard :-) ), platíte drobnými přímo u řidiče. Jízdné je cca 1,80eur. Jsou tu různá pásma, do jejichž tajů jsem nestihla proniknout, ale nahlásila jsem řidiči, kam jedu a on řekl, kolik za to. Za vozíčkáře chtěli paltit jen někteří???
Téměř všechny autobusy jsou vybaveny automaticky se vyklápějící plošinou pro vozíčkáře. (zde je vidět, jak se plošina zvedá) a a řidič vypustí "nějaký vzduchový polštář" neboco :-)) a autobus se ještě sníží. Dokonalé! V každém BUSe je místo pro přepravu jednoho vozíku,. Víc se tam opravdu nevejde.

Do horního patra vedou uzoučké schody.
To, že se v Irsku jezdí vlevo, nám způsobovalo značné problémy. Jednak autobus vždy přijel z opačné strany, než jsme čekali, jednak najít správný směr-kam vlastně musíme jít na zastávku, aby to jelo, kam potřebujeme :-))- to byl taky oříšek a hlavně pro Majdu vyrovnávat v autobuse zatáčky... Pokaždé jí to rozhodilo rovnováhu, takže jsme stále rovnali hlavu atp. ;-)

 Přišlo mi legrační, že ve znaku mají tyto BUSy  setra- samozřejmě IRSKÉHO :-))

Pro turisty se nabízejí i různé výletní autobusy, které jezdí okružní jízdy po městě.

Samoobslužná půjčovna kol.

Tramvaj je taková dlouhá housenka. Nemá žádnou plošinu, protože se dá vozíkem najet přímo z nástupiště do vozu. Moc prima. Nemusíte nic hlásit, mávat, žadonit... :-)

Na letiště jezdí zvláštní zelený expresBUS, který nikde nestaví. Všechny spoje jsou bezbariérové. Z letiště přímo do centra to trvalo cca 30minut a cena jízdenky za osobu byla 6eur.

Chodci mají na semaforu i žlutou (oranžovou??) barvu.
A taky číselný údaj, který ukazuje, za kolik vteřin skočí zelená :-))

Přecházení ulice pro mne bylo vždy pokusem o sebevraždu. Ačkoli je to u většiny  přechodů napsané velkým písmem na chodníku "LOOK LEFT- LOOK RIGHT"- ale síla zvyku me nutí  koukat vždy na opačnou stranu :-(

Guinness Storehouse

25.4.2010 -neděle

Maureen opět dorazila na 10.hod. k nám do hotelu. Dala si čaj s mlékem a s chutí schroupla i nabízenou tatranku :-)) V pátek ještě tvrdila, že není na sladké, v sobotu už šla najisto s tím, že si dojí "ten zbytek" a v neděli se jí rozsvítily oči, když zjistila, že moje zásoby jsou takřka nevyčerpatelné a  vytáhla jsem další kousek. Kdepak, bez tatranek neopouštím rodnou hroudu. Tatranka  musí být v každé KPZ :-))

Maureen pravila, že dnes má být "showery"  a že by bylo dobré strávit den v Národní galerii. No, Madleně se protočily panenky. Maureen byla připravena i na tuto variantu a řekla, že když holčička nemá ráda obrázky ;-), půjdeme tedy do Národního muzea. Jenže naší "-teen" holčičce se nechtělo ani do muzea a mumlala si ty svoje pubertální moudrosti o tom, jak je "fakt nadšená". Prosadili jsme si tedy muzeum vyhlášeného tmavého piva Guinness Storehouse.
Maureen byla zaskočena, zjevně jsme se projevili jako barbaři :-), ale nakonec řekla "well" a šlo se. :-)


Muzeum se nachází v takové ponuré čtvrti. Na noční vycházku bych se tam asi nevydala. Pro vozíčkáře zvláštní dobře označený vchod, doprovod měl vstupné zdrama a v ceně vstupenky byla symbolicky pinta onoho proslulého irského moku.

Expozice opět pojata velmi moderně a  atraktivně. Tady je Majda u sbírky pivních lahví.

Názornost především. Ve vitrínách se pnuly chmelové rostliny, a tak jsme Maureen povyprávěla, jak jsme jako studenti jezdili pomáhat socialistickému hospodářství na chmelové brigády. Nevěřila! ;-) A my jsme u zdroje tolik potřebné vody...

Didaktické filmy se promítaly v sudové části :-) a z některých sudů se staly obrazovky.

Po hodinové prohlídce jsme vyjeli do nejvyššího patra budovy, v němž se nacházela prosklená restaurace a překrásným výhledem na celé město.

A tak jsme se kochali a popíjeli výborné černé pivo :-)

Jako důkaz česko-irského přátelství, které se nám podařilo navázat, ;-) dokládám tuto fotografii. Během našeho krátkého pobytu si Maureen /díky mým zásobám/  vypěstovala závislost na tatrankách.
Zde je: popíjející guinnesse a hlodající tatranku zároveň :-))

Další skvělá akce za námi! Maureen uznala, že muzeum je na úrovni a že to pro Majdu asi bylo záživnější, než návštěva galerie- prý "příště" :-))

 Pro návštěvníky byly přístupné ještě 3 PC, kde si mohli udělat fotku a poslat ji mailem kamarádům a také online quiz a získat certifikát :-)

Můžete zkusit ZDE.

Tea time u irské Lady ;-)

24.4.2010

Poobědvali jsme s Maureen v centru města a při obědě Maurren přišla s návrhem, že o tom moc přemýšlela a že by byla ráda, kdybychom přijali pozvání na odpolední čaj k ní domů. Dost nás tím zaskočila. Na tuto akci jsme nebyli připraveni! Sama hned dodala, že přízemní část domu bude pro Majdu přístupná bez problémů. Chvíli jsem dělala drahoty, ale pak jsem si řekla, že příležitost strávit odpoledne v irském domě, u irského čaje s irskou hostitelkou- se mi už asi nenaskytne.. :-)), a tak se jelo.

Maureen bydlela na "dobré adrese". V luxusní části Dublinu v jednom z domků. Zde je pohled do ulice. Její dům byl hodně starý. Všechny domy byly schovány za vysokými kamennými zdmi.

Za vstupními vraty byl dlážděný dvoreček. Byl přesně tak velký, že se tam vešla jedna zaparkovaná Micra :-) a pár květináčů s krásně kvetoucími rostlinkami.

Domeček byl patrový. Přízemí tvořila jedna obytná místnost s krbem, kuchyňským koutem, velkým jídelním stolem a posezením.  Uprostřed místnosti bylo točité schodiště, které vedlo do 1.patra. Tam se nacházela miniaturní ložnice a koupelna s toaletou.

V kuchyňském koutě mi hned oko padlo na vodovodní kohoutky. Já prostě nechápu, jaké výhody pro praxi to skýtá- mít oddělenou vodu teplou a studenou :-)

Maureen pustila irskou hudbu a prostřela.
"Tea time" mohl začít. Na stole nechybělo mléko, které si do čaje snad všichni dávají. (Hned se mi v mysli vybavila vzpomínka na školku, kdy jsem -já výborný jedlík- u čaje s mlékem proseděla dlouhé minuty a i slzy uronila, než mi bylo soudružkou povoleno čaj odnést za mravokárného projevu, že jsem mlsná jako koza a nevím co je dobrého a blábláblá. Dodnes mám k tomuto nápoji odpor...a už se ho asi nezbavím) ;-) Maureen se ovšem tvářila, že nezná nic lepšího a lahodnějšího-než právě čaj s mlékem. K tomu k zakousnutí něco jako vánočka upečená ve formě na srnčí hřbet, hojně ochucená rozinkami- a to jsme si mohli namazat pomerančovou marmeládou, máslem a nebo -česnekovou pomazánkou alá lučina... Tak do toho jsem nešla. Wlk jo.Ten reálie rád zkusí na vlastní vlčí kůži ;-) nenapadlo by mne míchat chuť rozinek s česnekem, ale ti dva mi tvrdili, že je to výborné :-) Tak třeba někomu dodám inspiraci.

Součástí obýváku byla ještě oddělená zimní zahrada, kde Maureen pěstovala kytičky  a měla další stůl se židlemi. Dalo se jí projít na minizahrádku a malinkým jezírkem (Maureen hned přidala historku, jak jí sousedovic kocour z jezírka vychytal ryby :-) )  - a samozřejmě se sytě zeleným trávníkem. Trávníkům se tu totiž náramně daří díky pravidelným dešťovým přeháňkám.

Celý byt byl doslova vycpán knihami. taková pobočka Trinity College- dělali jsme si z Maureen legraci a jí to evidentně lichotilo. Strávili jsme v jejím příjemném domě celé odpoledne. Maureen se zajímá o historii a její znalosti jsou bezbřehé. Miluje knihy, je schopná zpaměti citovat jak dětské říkanky a pohádky, tak stati o založení Říma.
Majdě připravila ležení na pohovce obložené polštářky a vyprávěla a vyptávala se a  k tomu hrála irská hudba- tak vysvětlovala, že irské dudy jsou rozhodně jiné než ty skotské ;-) Bylo toho mnoho...

Obdivovala jsem i její kytičky. To se to někomu pěstuje, když tam pořádně nemrzne a vlhkost vzduchu je podle údajů 75% :-)

Překrásné kudrnaté narcisky

Když mi Maureen říkala, že má "double headed tulips", měla jsem dojem, že je to nějaký speciální termín pro něco, co neznám, ale při pohledu na tyhle rostlinky je přece jané, že jsou dvojhlavé :-))

A  toto jsme pojmenovali (my Češi!) GLOVE TREE - smála se vydatně. Tak nás tím docela pobavila, protože to, že budu s jazykovědkyní a historičkou žertovat v angličtině, to mě tedy fakt ani ve snu nenapadlo :-))
(Maureen vysvětlovala, jak pospíchala, tak ty rukavice někam chtěla dát uschnout- a už je zapomněla sundat, že to fakt běžně nedělááá - znáte ty situace, kdy je lepší už nic nevysvětlovat ... :-))

No a abych nezapomněla: zde je národní symbol: REAL IRISH  LUCKY SHAMROCK :-))

Byl to úžasný den. Den plný nezapomenutelných zážitků a  krásného vyprávění.
Je to opravdu skvělý pocit, když cítíte, jak někomu moc záleží na tom, aby vám udělal radost a neví, co by udělal, jen aby vám bylo dobře... v podstatě cizí člověk- znali jsme se sotva 24hodin...
... a tak děkujeme, Maureen !!! Za všechno. Moc!! :-)

Návštěva v Trinity College Library

24.4.2010

Na sobotní dopoledne byla domluvena návštěva Trinity College, kde je k vidění nejkrásnější kniha světa "Book of Kells".  Vzhledem k tomu, že se na prohlídku stojí dlouhé fronty, Majda měla od organizátorů zařízené jakési "čestné vstupenky" a na 11.hodinu domluveného i vlastního průvodce. Zkrátka dokonalý servis.

Majda se ovšem ráno vzbudila v 6hodin  s tím, že se "nějak necítí" - v tu chvíli mi naskočil opar. O irském zdravotnictví jsem se dočetla jen tolik, že se za vše draze  platí a úroveň moje zdroje taky zrovna nevychvalovaly. Naštěstí se to nějak srovnalo. K avizovanému zvracení nakonec nedošlo a Maureen si nás vyzvedla v hotelu přesně v 10 a vyrazili jsme na zastávku autobusu. Zhruba po 10minutách jízdy jsme vystoupili přímo u budovy Trinity College. Před budovou se rozprostírá rozlehlý krásně zelený trávník lemovaný cestičkami z "kočičích hlav" a celý areál působí klidným tichým dojmem- takový ostrov učenosti ;-)

Budova je vybavena nájezdovými rampami a uvnitř  výtahem.

Náš pan průvodce byl velmi sympatický muž Benny White. Optal se, zda Majda rozumí anglicky, tak jsem ho poprosila o pomalejší tempo řeči a on opravdu celou dobu mluvil pomalu a velmi srozumitelně. Když mluvil, automaticky se předklonil, aby byl na úrovni Majdiného obličeje... detail, ale velmi důležitý ! :-)

 Vypravoval velmi zajímavě. Expozice je pojata moderně- krom vystavených zvětšenin ze starých knih a průvodních textů mohou návštěvníci zhlédnout několik naučných videopořadů. Třeba výroba teletinového pergamenu, vázaní knih v dávných dobách. Opravdu zajímavé věci.

 Book of Kells je obdivuhodný rukopis, který napsali mniši asi v 9.století. Obsahuje latinskou verzi Nového zákona, portréty svatých, zářivé abstraktní vzory, (které se dnes hojně vyskytují na šátcích, špercích a jiných suvenýrech)  a mně se moc líbily iluminace.
Kniha je psána na 340 pergamenových stranách a v roce 1953 ji rozdělili na 4 kusy. Ve vitríně se vystavují vždy pouze dva- z bezpečnostních důvodů- to aby případný zloděj neměl lup kompletní. A u vystavených částí se denně otáčejí stránky, aby nevybledly nebo se jinak nepoškodily. Tudíž můžete chodit denně a vždy budete překvapeni něčím novým :-)
 Pro lepší představu jsem oskenovala alespoň dvě strany z krásné publikace o Book of Kells, kterou Majda dostala od pana průvodce na památku.

Pan průvodce dokonce nechal zastavit ty davy lidí a vchod na cca čtvrt hodiny uzavřel páskou, aby Majda dobře viděla a aby mohl v klidu vykládat. Nechápala jsem. Opravdu se k nám choval jak k nějaké VIP delegaci :-))

Dále se pokračovalo do The Old Library a její Long Room. Sama 65metrů dlouhá místnost je výstavním exponátem. Má překrásný dřevěný strop a je v ní uskladněno přes 200výtisků knih, které jsou narovnány v několika patrech doslova až ke stropu.
Focení je zde zakázano a zřízenci dodržování tohoto nařízení bedlivě střeží. Já jsem našeho pana průvodce požádala o dokumentační foto, aby OS Moje přání mělo důkaz, že tam Majda opravdu byla -  tak mrknul a dovolil :-))

A tady je - ten šlechetný a osvícený muž ;-)

Dokonce vyndal jednu knihu z regálu, aby Majda viděla, jak vypadaly staré anglické tisky. Majda zkusila něco přečíst, aby byla to fuška .-)

Exkurzi jsme zakončili návštěvou obchůdku se suvenýry.
A tady už s Moreen chválíme pana průvodce a plánujeme, kam vyrazíme na oběd a co podnikneme odpoledne.

Návštěva této knihovny byla skutečně zážitkem. To prostředí je úchvatné samo o sobě.
A milé chování všech lidí to ještě umocnilo.
Majda byla šťastná a moc spokojená.