Družba národů

31.1. 2009 - 138.den z 365

Družba národů, které mají o tolik hodin odlišné časové pásmo, probíhá tak, že vlastně není čas na spaní ;-)
Pořád se vypráví, občas dojde ke komickým jazykovým situacím (které miluju!!), protože přecejen po 40letech je angličtina pro Jendu jazykem častěji používaným- a tak mu vždycky trvá, než se "rozmluví" :-) - a to pak třeba anglická slovíčka dostávají české koncovky a anglická slovesa se časují (já si to "vyprintuju") - a je to prostě legrace.
Děti se těšily, jak Jendu budou učit hry, a tak po nocích má debatní kroužek s námi a přes den ho okupují děti. Dneska mu připravily den her- tady zrovna hraje Noemovu archu a snaží se do lodi sehnat všechna zvířata v potřebném počtu a jde mu z toho hlava kolem :-)

Vítáme, slavíme!

30.1. 2009 - 137.den z 365

Od rána byly děti jak na trní. Očekávali jsme přílet strejdy Jendy. Strejda je bratr našeho dědy a je vždy vzácnou návštěvou. V roce 68 zjistil, že než trávit roky ve vězení za svoje protisocialistické postoje, bude lepší zkusit žít na jiném místě planety. Odešel do Kanady. Pak jsme se 22let neviděli.Teď se vídáme i vícekrát do roka a hlavně díky mailu jsme v kontaktu pořád.
Děda si vzal na starost uvítací ceremoniál - a takhle to s holčičkami připravili ;-)

My jsme na večer měli naplánovanou kulturu- za pěkné výzo jsme Majdu pozvali do divadla na představení " Hodně smíchu a pár slz aneb Co život dal a vzal Betty MacDonaldové" .
Hrály Carmen Mayerová, která coby kamarádka Betty vzpomínala na roky strávené s Betty a její rodinou- a Tereza Kostková- coby Betty. Bylo to velmi roztomilé představení.
Majda od Betty četla soubor "výchovných" knížek Paní Láryfáry a vždycky se u toho moc chechtala. Mně se líbí, jak Betty píše. Píše zdánlivě o obyčejných věcech, ale krásně- její popisy běžných věcí- jako třeba popis domu- jsou přímo ukázkové! Tereza Kostková mě velmi mile překvapila. Znám ji vlastně pouze z TV jako konferenciérku taneční soutěže StarDance, ale jako herečka měla dneska u mě premiéru. Má jiskru ;-) a roli si vyloženě užívala.

Mám se od Betty co učit! Pohlížet na život optimistickým okem, to je velké umění a určitě není vždy snadné najít si na některých situacích to "pozitivní". Ale je to úžasná a záviděníhodná dovednost!!

------------------------------

"... Milovat život a radovat se z něho, ať je jaký chce - to byla maminčina koncepce a od útlého dětství nám vštěpovala pohrdání k sebe se litujícím "nemrcouchům" a učila nás hledat ve všem něco dobrého, zajímavého a veselého...." - tak u Betty se to mamince opravdu povedlo....

Ilustrační foto jsem pořídila bez blesku a tajně ;-) - je to záběr na scénu ( o přestávce) .

Aktovku mi pod hlavu nedávejte!

29.1. 2009 - 136.den z 365

Od rána jsem měla adrenalinových akcí víc, než jsem půdovně měla v plánu. Majda se chystala na vysvědčení- a to taky mělo být hlavní událostí dneška.... jenže jak se navečer ukázalo - nebylo, ačkoli musím říct, že přes všechny svoje zdravotní problémy a znevýhodnění se Majda moc a moc snažila a donesla samé jedničky.

Když vidím, s jakými obtížemi některé úkoly dělá... musím říct, že ji obdivuju. Měli jsme pro ni za odměnu nachystáno pár sladkostí a taky má slíbené hned zítra divadlo- "pro dospělé" ;-) Tak snad se zavděčíme.

Školy se teď snaží odlišovat se nejrůznějšími věcmi: vymýšlejí atraktivní názvy předmětů ( u nás se už neučí "občanka", ale JaS = Já a společnost) a taky hodnocení žáků má být co nejšetrnější, aby ty chudinky nebyly stresované ;-)
Naše škola dává k vysvědčení ještě 2listy slovního hodnocení "výchov". Děti z nich mají sice známku, ale ještě dostanou "povídání". Nic proti- nápad asi dobrý, ale mně to povídání přijde dost strohé, neosobní. Zkrátka- úča vybírá z několika nabízených možností a je to. No dávám k nahlédnutí ....

Odpoledne mě zaskočila událost, která rozhodně nebyla plánovaná.
Učím v přízemí, právě končila hodina, když děti začaly vykřikovat: "Venku upadla paní!" jedna holčička se rozplakala- ta paní byla její maminka. Byly skoro 4hodiny odpoledne, a tak před vchodem čekalo několik maminek, aby si děti vyzvedly. Vyběhla jsem ven, paní byla v bezvědomí. Jedna maminka na nic nečekala, ihned volala 155. Jiná "aktivní" maminka začala paní oživovat po svém. Hned jí nacpala aktovku pod hlavu! Vzhledem k tomu, že se mi v loňském roce podařilo při různých příležitostech absolvovat asi 3 školení 1.pomoci, vím, že taška pod hlavu není to pravé- a okamžitě jsem tašku odhodila- maminka (značně hysterická) začala řvát, ať si jdu učit a nevšímám si toho a šup- už cpala paní pod hlavu kapucu a další nesmysly. Sestra po telefonu říkala, co se má s nemocnou dělat, jenže- je to potíž, když vám tam takhle někdo škodí. "Dejte osobu na záda, uvolněte dýchací cesty"- šup- potřetí kabelu pod hlavu a lup na bok. Jsem větší ;-), a tak jsem si prosadila svou, že paní bude ležet bez KABELY pod hlavou a na zádech!! RZ přijela do 5minut, paní se lehce probírala, ale nebylo to nicmoc. Honem jsem ještě chtěla zavolat jejímu manželovi, ale jako napotvoru- p.učitelka dětem vybrala žákovské knížky, a tam mají děti zapsaná i telef. čísla na rodiče- blahořečila jsem rodičům, že dostali nápad, napsat tyto údaje ještě na lísteček do penálu! Tatínek pracuje za rohem, takže doběhl ještě než sanita odjela.
Hysterická paní vysvětlovala záchranářům, že to bude dobré, že ani nemuseli jezdit....

Na mě to celé dolehlo až doma. Prostě jsem si uvědomila, že být v davu lidí, neznamená být v bezpečí. Tady se nedělo nic dramatického- netekla krev, nikdo neřval bolestí... a přesto se našel jedinec, který, kdyby zasahoval sám, byl by schopen- v dobré víře- připravit člověka na onen svět.
Cpát někomu aktovku pod hlavu, to je dost zastaralá a životu neprospívající metoda. Však si to zkuste, o co líp se vám bude dýchat, když bradu v ostrém úhlu přitiskenete k hrudi... Hlavně ta hysterie... ostatní maminky přihlížely, ale alespoň neškodily.

Tak si říkám, že mám taky stavy, kdy jeden stres střídá druhý a že mám někdy dojem, že to se mnou praští... ode dneška si ještě říkám, až to se mnou přaští, ať mi prohoha nikdo necpe aktovku pod hlavu. Chci umřít přirozenou smrtí, ne být zadušena, byť v dobré vůli!

RZ funguje, záchrana po telefonu bezva věc- úplně nejlepší, když jeden telefonuje a druhý koná (a nikdo mu tam neškodí) .

Wlk si celou historku se zájmem vyslechl, pochválil mě, že jako záchranář jsem dost dobrá, ale jako spolubydlící .... ;-) ten si o tu aktovku vyloženě koleduje ;-))

Plaváčci

28.1. 2009 - 135.den z 365

Nějak se nám nakumulovaly hodiny plavání. Tím, že Martinka byla celý prosinec nemocná, jsme teď v bazéně i 3hodiny týdně!

Musím ji pochválit. Udělala za těch pár měsíců velký pokrok. Zatímco v létě nevstoupila do bazénu jinak, než vyzbrojena kruhem a zároveň rukávky a nejlépe ještě svírajíc pevně moji ruku či nohu, teď je v pohodě. Vody se nebojí, na plavání se těší - a to všechno hlavně díky lektorce Aničce. Anička je důkazem toho, že jedna věc se dá provádět různými způsoby. Ona je s dětmi ve vodě, ukazuje a trpělivě vysvětluje, co a jak mají dělat. Pokud někdo nechce, netlačí na pilu, ale pomaloučku, polehoučku si plaváčka dostane tam, kam potřebuje ;-) Hodiny jsou pestré, používá nejrůznější pomůcky- destičky, motýlky, žížaly, pásy, míčky ... vše je barevné, a tak se to dětem líbí.
Když byla nemocná, jiná lektorka se toho chopila po svém- vyučovala pouze ze břehu(?) - a vysvětlujte na dálku 4-5letým dětem povely jako : "uchopte míček do levé ruky, ... dej si motýlka za hlavu, ale nelehejte na něj..."
Dneska jsem paní lektorku pozorovala, měla jinou skupinu- rodiče s dětmi- a opět nesmočila nohu ...
Naštěstí naše Anička je už zdravá a opět vlastnoručně a s úsměvem naše děti máchala ;-)

Hradní pán

27.1. 2009 - 134.den z 365

Martinka si ve svém domečku stavěla z kostek a Mikeš se stal živou součástí stavby. Většinou na hradě obývá bílá paní, u nás je hradním pánem bílý pán :-)

Jak dělá veverka?

26.1. 2009 - 133.den z 365

Cestou přes park se nám s Majdou vpoledne předvedla veškerá zvířena, která jej obývá. Nejzajímavější ovšem byla veverka.
Přeběhla nám přímo přes cestu a byla krásná - hnědá. Chvíli se zastavila a pozorovala, co my na to. Dívaly jsme se na ni, lehce pohybovala chundelatým ocáskem, přední tlapičky před sebou a očka jí těkala na všechny strany. Nevím, jak jsem k tomu závěru dospěla, ale celá léta jsem žila v domnění, že tito hlodavci jsou němí. Nikdy jsem totiž neslyšela veverku vydávat zvuky. Havrana identifikuju podle krákorání, kočku podle mňoukání... ale veverku?? Jak dělají veverky? Ta naše nám to předvedla ;-)
Najednou se odrazila a hupla na smrk. Myslela jsem, že ji vyplašil můj foťák, ale kdepak: řítil se k nám zezadu bílý špic. No a veverka najednou začala po veverčím nadávat :-) Pro navození zvukové představy bych ten zvuk veverčího bojovného pokřiku přirovnala ke zvuku, jaký uslyšíte, když šlápnete na pískací gumovou hračku ;-)

Kdo si chce pocvičit postřeh, může se pokusit najít si veverku zde:

A tady je ten, kdo ji donutil promluvit ;-)

Pejsek běhal mezi stromy jak zmatený. Pořád se díval nahoru, očuchával na zemi... A veverka si skákala z větve na větev.
Úplně se mi vybavila scéna z filmu "

Tři oříšky pro Popelku"
"... povídám ti: Pojď dolů!! - Povídám ti: Pojď nahoru!!...." :-))

Nedělní

25.1. 2009 - 132.den z 365

Na nedělní ráno jsem nachystala překvapení! Ještě večer - asi v 10hodin- jsem nacpala do trouby bábovku- mramorovou. Děti pak baví vymýšlet, co ty kakaové šmouhy představují.
Odpoledne se tu stavili naši známí, a tak se hodila dvojnásob! :-) Tedy to už bylo spíš torzo, než bábovka....

Seděli jsme a povídali, bydlí pár km za Prahou, takže do Prahy jezdí za prací, za nákupy... Ivana je mojí kamarádkou od školky. Vyrůstaly jsme spolu, řešily naše problémy školní, nápadníky, pak svatby, děti... no a teď řešíme naše drahé chotě a pubertální trable potomků a pečení a vaření a různé jiné vychytávky, jak to doma přežít a neutéct :-)
Ivana je taky milovnicí koček a vlastní hned dvě! Tahle dlouhosrstá zelenooká krasavice se jmenuje Mary a málem ze mě udělala vdovu ;-)

To bylo tak: máme s Ivanou zavedený taškový systém komunikace. Nevidíme se totiž tak často, a tak věci, které jí potřebuju předat shromažďuju do tašky a když se namane, že její manžel jede kolem nás, nebo můj kolem nich- dostane tašku a tu jen předá. My už si to pak vytelefonujeme. Předáváme si tak ponejvíce oblečení na děti, pro děti, po dětech a knihy...
Jednou byla zásilka pro mne velká, a tak nestačila běžná igelitka. Ivana zapakovala náklad do černé cestovní kabely se zipy. Když od nich Wlk odjížděl, byla už tma. Vzal tedy tašku, hodil ji dozadu do auta a vyrazil ku Praze. Za první vesnicí zažil šok! Něco mu skočilo za krk. byla to kočka Mary. Zatímco si u Ivany popíjel kávu, obydlela onu velkou černou tašku, Ivana pak jen zatáhla zip, a protože se nic převratného nedělo, Mary to v tichosti přešla a spala dál. Až jízda v autě ji vybudila k činnosti, vydrápala se z tašky a přepadla Wlka zezadu- skočila mu přímo za krk. Já už bych to přimejlepším poslala někam mimo silnici, ale Wlk je klidný a rozvážný jedinec, sice se pěkně vyděsil ;-) , ale auto otočil a vrátil se zpět na základnu, aby Mary vrátil majitelům... :-)
Zasmáli jsme se tomu všichni s chutí, no ale sedět na místě řidiče bych v tu chvíli ani nechtěla.

Vycházka sobotní

24.1. 2009 - 131.den z 365

Dopoledne rychle uteklo a jako vždy bylo vydatně proloženo samými nepříjemnými pracemi, které jeden musí opakovaně a nejlépe v kratších intervalech opakovat, aby se mu doma nemnožili různí broučci, houby, plísně a jiné organizmy, které si libují v drobky pokryté podlaze a vrstvách prachu... ten se tady bere nevím jak, ale vidět ho je pořád všude... Prach náš vrah! - říkám si vždycky zoufale.
No a taky jsme se s Majdou vrhly na školní resty. Líbí se mi, jak p. učitelky pojímají domácí přípravu. Často mne při sledování těch zadaných úkolů napadá: Cože tedy vlastně dělají v té škole během vyučování? A tak jsme pilně studovaly Austrálii a její mapu, četly si o koalách, že vypadají a chovají se jako opilé díky množství eukalyptových listů, které spasou za den; žasly, co se se všechno dozvíme z učebnice angličtiny o netopýrech ... a ještě nám něco zbylo i na něděli :-(

Odpoledne jsme děti doslova vytáhli na vycházku. Nemrzlo, nepršelo a na leden celkem vlídně bylo, ale naše dcerušky chtěly v posteli ležet, číst si a pak by možná byly ochotny přesunouti se k počítači ... Nekompromisně jsme trvali na odchodu VEN! To bylo brblání a otrávených obličejů... Nakonec to nebylo až tak strašné ;-)
Tak třeba hned "za humny" to vypadalo takhle:

Na poli v dáli vyrostlo během několika málo let satelitní městečko, na zastíněných místech bylo vidět ještě poslední zbytky sněhu, které nestačily rozmoknout a zmizet....


A naše oblíbená činnost: hledání a počítání koček. Díváme se, jaké typy lidi vlastní, některé se snažíme kontaktovat a tahle černá s ještě černějšími pruhy - to je naše jistota! Vždycky s námi jde kus cesty a neví, jak by se mazlila. Dneska jí chůze po chodníku připadala fádní, a tak šla po plotech a zídkách :-)

Sám nezmůžeš nic ....

23.1. 2009 - 130.den z 365

Návody k zakoupeným věcem nečtu. Prostě to nemám ráda. Takové nezáživné texty. Člověk zpravidla ani polovinu používaných termínů nezná... Takže vycházím z toho, že to, co nepochopím, když onu věc uvádím do chodu poprvé, není pro mne- maximálně to občas zkusím přemoci silou, což není vždy úplně optimální způsob ... ;-)

Tento týden je významný tím, že jsem dostala nový pracovní stůl!! Ten můj původní se totiž s nástupem na MD kdysi dávno změnil na přebalovací, pak na hrací- to když ho začala okupovat Majda, a pak zanikl úplně, protože v pokojíčku bylo potřeba místo ...
No ale kdo si počká, ten se dočká... a já jsem se po letech dočkala! Jenže jak už to při nákupu nábytku bývá, ať kupujete, co kupujete, vždycky domů dovezete zcela placatou v kartonu zabalenou hromadu prkýnek, která je třeba smontovat a dodat obsahu náležitý 3D rozměr :-)

Můj manžel návody čte. V podstatě mám dojem, že nedělá ani nic jiného ;-) Je pečlivý (a na rozdíl ode mne) dbá všech doporučení od výrobce, aby něco nezanedbal a neponičil.
Když vybalil můj stůl IKEA, návod na jeho smontování začínal tímto obrázkem:

Pracovně jsme si jej nazvali: Na tohle Pat sám nestačí, musí si najít Mata :-)


.... pokračování přítě .... :-)

Pomáhat a chránit?

22.1. 2009 - 129.den z 365

...nejspíš JAK KDY a JAK KOMU...

Téma "řidiči v Praze" je pro mě vždy zárukou zvýšení hladiny adrenalinu v krvi. Já vím, že o tom píšu opakovaně, ale mně to ale opravdu znepříjemňuje život! Když totiž někdo zaparkuje na chodníku, znamená to pro mě-jakožto doprovod vozíčkáře- nemožnost pokračovat v cestě a pokud podél chodníku stojí řada aut, nemůžeme ani sjet, ale musíme se někdy i dost daleko vrátit, abychom mohli pokračovat v cestě... jsou to drobnosti, ale pokud se často opakují, k dobré náladě to člověka rozhodně nepřiměje :-(
Dneska jsem přímo u sídla POLICIE vyfotila tyto dva obrázky. Ilustrační foto k tomu, že bezohlednost a ignorace všech dopravních předpisů je prostě v Praze samozřejmostí, a kdo to nesplňuje, může doufat, že mu JEDNOU někdo bude POMÁHAT a možná ho bude i CHRÁNIT.
Pokud si ho ovšem muž zákona všimne! Protože jak je vidět, mužům zákona je srdečně jedno, co se jim děje přímo před okny kanceláří. Toto auto parkovalo na přechodu od rána, já jej vyfotila odpoledne - za tu dobu kolem něj museli policisté ve svých nových metalízových vozech několikrát projet cestou na základnu, stejnětak nemohli minout auta za zákazem zastavení... asi to není jejich rajon, nebo snad díky výši svých platů za plot své budovy nedohlédnou ???

Lednový déšť

21.1. 2009 - 128.den z 365

Lednový déšť mě štve! V lednu má přece sněžit a mrznout a ne pršet! Přes noc pěkně přituhnea ráno se člověku na chodníku rozjedou nohy, kam chtějí a jeden má co dělat, aby se včas chytl plotu, aby to ustál.
Cestou do školky jsem Martinku donutila vyhýbat se VŠEM loužím.
Na větvičkách keřů seděly pěkně vypasené kapky deště. Některé vypadaly jako navlečené korálky:

Odpoledne, když jsem šla Martinku ze školky vyzvednout, bylo mi jasné, že můj ranní výcvik, jak kaluže NEBRODIT, nýbrž obcházet, byl zcela zbytečný. To dítě mělo ráno modrou kombinézu. Odpoledne vypadala jak šedé maskáče. Rukavice- jak výrobek z keramiky- bláto pěkně zaschlo a vytvořilo jakousi krustu... Ptala jsem se paní učitelky, zda byly děti venku- v tom počasí???
- "Jo, musíme chodit ven. No ale po chodníku to klouzalo, tak jsme byli na zahradě a děti si stavěly domeček..."
Nechápala jsem- v té zimě, v tom bahně... inu asi součást nějakého výchovného programu. Jen mi blesklo hlavou, že dneska nemám auto, takže naši blátivou image budou obdivovat všichni spolucestující v MHD.
------------------------

Večer jsem Martince něco četla a došlo tam na spojení "podojil kravičku" Tak jsem hned hodila didaktickou otázku: "Víš, co to je dojení kravičky?"
... a Maťa odpověděla: " No dojení, to je dobývání mlíčka od kravičky." :-))

Lenka

20.1. 2009 - 127.den z 365

Lenka je moje dlouholetá přítelkyně. A dneska sedí v kavárně, na což běžně nemívá moc času :-)

Asi bychom se nepotkaly, kdyby nám osud nedal společného jmenovatele, jakým je onemocnění našich dcer. Lenka se teď dočasně na pár dní v týdnu nastěhovala do Prahy. Dcera zde totiž studuje VŠ, a protože je na vozíku, tak je tu Lenka s ní, aby jí mohla asistovat. Je to prostě matka s velkým M. Zvládá všechno na jedničku, i když to vždycky není jednoduché. Naučila se spoléhat sama na sebe, všechno si sama vyřídí, zařídí, obstará a celekm nic jí není zatěžko...
Mám sice spoustu kamarádek, kterým můžu zavolat, když je mi ouvej, ale pokud jde o zdravotní potíže Majdy- a ty mě trápí vždycky nejvíc- pomůže mi skoro vždycky Lenka. Prožívá naše pobyty v nemocnici, když se Majda necítí, denně volá, píše... zkrátka vždycky poskytne tu potřebnou "psychoterapii".

Dneska nám konečně vyšel oběma čas na společné kafe, tak jsme zas probraly život ze všech (i z těch míň pěkných) stran ... a její Bára mezitím stačila získat o pár pater výš jedničku ze zkoušky.

Lenko, jsem ráda, že se vzájemně máme! ;-)

Baletky

19.1. 2009 - 126.den z 365

Martinka chodí ve školce na "tanečky". Moc ji to baví a já jsem ráda, že se pohybové výchovy zhostila odbornice, protože co se týče koordinace pohybů, tou zrovna nevynikám ;-)
Paní cvičitelka připravila pro rodiče ukázku toho, co se holčičky již naučily. Byla to legrace. Dostaly takové baletní sukýnky a velice se snažily!

Martinka je nadšenou tanečnicí, nicméně o angažmá v Labutím jezeře nemůže být řeč ....

Zde je baletní úklona:

Baletky se soustředí na hudbu a na výkon na špičkách :-)

Vlakem s vozíčkářem

ANO! Lze!
City Elephant je na to totiž vybaven, takže netřeba nádražákům hlásit týden předem, aby přistavili vagon ;-)
CE si vozí plošiny s sebou- má je výklopné na obě strany.

Zde je prostor vyhrazený pro vozíčky.

Toto jsou -bohužel již nějakým vandalem počmárané- dveře na WC.

WC je prostorné- a bohužel taky počmárané :-(

Tento neobvyklý sjezd na nástupiště připomínající spíše tobogán ještě není v provozu, ale budete je moci využívat ve stanici "Kolín - zastávka".
To si vozíčkáři užijí adrenalinu- zejména v zimě ;-)

Kolín

18.1. 2009 - 125.den z 365

Musím jet do Kolína. Služebně ;-) Máme tam schůzi OS, abychom vyřídili papírování- žádosti o granty na rok 2009 a hlavně abychom vymysleli a zajistili program na víkendové setkání rodin s postiženými dětmi, které se již po Xté bude konat v dubnu. Je to bezva věc a pro některé rodiny je to jedna z mála příležitostí, kdy si mohou trochu odlehčit od věčného pečování a starání se, předat část svých povinností asistentům a vesele se věnovat různým činnostem, na které není čas. Budou zase přednášky všeho druhu- sociálně-právní i zábavné, bude divadlo pro děti a taky pletení z pedigu, které se loni tuze líbilo :-)

Děti jsme tedy úderem poledne předali babičce a vyrazili na svoji "půldenní dovolenou" - VLAKEM!! Já vlak pro přesuny vůbec nepoužívám. Prostě mám fobii z toho, že nestihnu vystoupit, že přejedu bůhví kam, že vlastně ani nenastoupím do správného vlaku ... nevím mám v paměti takové ty vlaky, které zrovna čistotou a přesností neoplývaly... radši volím autobus.
Kolem mě je ovšem několik náruživých uživatelů vlakové přepravy, a tak jsem ze zvědavosti potřebovala jízdu absolvovat.

Přijel CITY ELEPHANT - krásně barevný a čistý! Hle:

Usadili jsme se a dali se do čtení novin- na to doma jaksi není příliš klidu ;-)

Oko mi padlo na informační displej, kde se měly zjevovat názvy stanic- a o fotce dne bylo rozhodnuto :-) Patrně je psán Barillovým písmem :-) Nebo to snad někdo přečte bez nápovědy???

V Kolíně kousek od náměstí mají krásný dům s průchodem. Dům se jmenuje Ha Hradbách č.p. 93, jak jsme si vyhledala v průvodci.

Schůzovali jsme plné 2hodiny! Tak snad to alespoň bude mít nějakou kladnou odezvu...

Vyhládlo nám a vzhledem k tomu, že už byla skoro tma, stavili jsme se ještě v pizzerii na rychlou večeři. A další výhoda cestování vlakem: mohli jsme si dát oba k pití, co jsme chtěli!! Bez losování, kdo bude řídit :-)

Byla to příjemná neděle...

Sobotní pestré vyžití

17.1. 2009 - 124.den z 365

Je to trapný, ale já si musím natahovat budíka i v sobotu, já prostě netíhám...
Majda chtěla jít na nějakou soutěž do knihovny a ještě na Den her. Volala jsem tam den předem, jak to mají s dopravou vozíčkáře do 2.patra, že výtah je dle mého průzkumu malý... no trošku jsem jim zamotala hlavu. Ne že by byli neochotní, ale radostí taky nezářili :-)
Tak jsme radši jeli všichni, abychom si kdyžtak pomohli sami. No, výtah byl pro náš vozík opravdu malý. Takže teprve po odmontování podnožek a najetí zacouváním se daly dovřít dveře a rozjel se vzhůru!
Majda je v knihovně jako v ráji. Hned se hrnula k soutěžním otázkám- tedy vlastně k šifrám. Zkušeně okoukla, oč se hraje a konstatovala, že z nabízených knižních odměn nečetla leda "tu fotbalovou encyklopedii", ale když už tam je... ;-)

My s Martinkou jsme je opustily a vydaly se na nákup látek na Majdin nový nánožník. To bude dílo! Budu zase po letech šít! tedy, jestli to dřív nevyhodím do popelnice...
Martinka měla velkou trpělivost a dlouze se mnou vybírala a přecházela mezi dvěma obchody sem a tam, protože nejdříve jsme to musely okouknout, pak vymyslet kombinace barev, a pak nakoupit. Tohle jsme vybraly:

Spodní vrstva sendviče = vatelín, prostřední = pruhovaný jemný manžestr a vrchní fleece s docela zajímavým povrchem- vyražené psí tlapky a obrysy pejsků. Paní prodavačka myslela, že budu šít mazlíčkovi pelíšek, protože mi nabízela na vycpání duté vlákno, ale mně se zdálo moc "tvrdé" :-) tak uvidíme, co z toho ve finále vznikne. Majda má hoodně specifické požadavky a já zas hooodně málo trpělivosti ;-) Tak to možná u nějakého mazlíčka v psí boudě nakonec skončí....

A v obchodě jsme zažily ještě jednu veselou scénku. Klasický malý obchod. Za pultem prodavačka celkem hbitá, ochotná poradit a před pultem fronta štěbetajících různověkých ženščin- některé i sekýrující. Blížila se zavírací doba, a tak odněkud zezadu přišla kolegyně na výpomoc. V patách jí šel malý klučina- tak 6let. Vlasy měl legračně přeleželé na všechny strany a na nose brýle s nezvykle velkými skly- jsem zvyklá, že dneska všichni nosí takové malé rámečky. Koukal moudře a bedlivě sledoval svoji maminku chystající se obsluhovat nějakou dámu. Odmotala ze štůčku, vzala velké nůžky a ještě než střihla, kluk výhružně pravil: "Optarně! Víš, že už jsi to dlouho nedělala!" Následovala salva smíchu.... jo, dětičky, ty dokážou potěšit... :-))

Divnodivný pátek

16.1. 2009 - 123.den z 365

Pátek bývá ve znamení rychlého střídání různých pracovních činností, mezi které se zpravidla ještě musí vměstnat nákup, aby se mezi davy nemuselo o víkendu, neb to je vždy o život a ani základní potraviny nezle nakoupit bez fronty u pokladny.

Takže ráno honem rozvézt děti- jezdit autem po Praze je za trest, ale jezdit po Praze ráno, to se někdy vůbec nedá... šílím! Pokaždé, když má ten "za mnou" pocit, že neřeším křižovatku dost rychle a najede si vedle mne tak, ža ani jeden nevidíme pak NIC, šílím z toho, když má někdo potřebu na mě zatroubit na semaforech, že na "oranžovou" je čas jet, přičemž pokud k tomu přistoupí stejně i druhá strana, nutně se naše dráhy nebudou míjet, ale protnou se někde ve středu vozovky.... a taky jsem postřehla, že spoustě řidičů dodá odvahu znak vozíčkáře, který mám nalepený na zadních dveřích. Jsou rázem suverénní- ikonka vozíčku v modrém poli jim patrně navozuje asociaci, že za volantem sedí kdosi i mentálně postižený, a tomu ONI "mistři" ukážou! ... i po těch letech mě to zlobí, ale neumím to nijak změnit, vylepšit. Většinou mám auto plné dětí, a tak předpisy dodržuju. Ono s Majdou sedící ve vozíku se moc prudce a divoce jezdit ani nedá, chce-li ji člověk dovézt do cíle vcelku :-)

No a tady je ukázka toho, jak si jeden štříbrný fešák taky myslel, že z vedlejší ukáže těm na hlavní, jak je rychlej.... no, netrefil, netrefil... naštěstí opadalo jen pás nárazníků a plechů ;-)

Večer nám tatínek uvařil překvapení- prý abychom si rozšířili anglické reálie :-) V momentě, kdy jídlo servíroval, už sice nevěděl, jak se jmenuje :-), ale bylo to zajímavé a dobré! Takové vrstvy čehovšeho zapečené v pekáčku.

Oficiální název té dobroty zní: Shepherd's Pie. Tak si můžete dát do vyhledávače a pochutnat si jako my! ;-)

Ledové ozdoby

15.1. 2009 - 122.den z 365

Ve školce dostaly paní učitelky dobrý nápad! Aby dětem předvedly názorně různá skupenství vody, sotva uhodily mrazy, začaly s dětmi vyrábět ledové ozdoby.
Do báboviček nalily vodu, z provázku vytvořily smyčku - tu ponořily z části do nalité vody, aby bylo zač věšet, až se vytvoří ledová bábovička.
No a pokud vám pečlivé kolemjdoucí maminky z okraje pískoviště, kde voda tuhla, bábovičky několikrát nevylejou a neuklidí spořádaně do krabice, můžete si na zahradě vyrobit ledové království :-)

Hektická středa

14.1. 2009 - 121.den z 365

Dnešek byl od rána povedený- jedna akce mi navazovala na druhou, takže mě držela při dobré náladě pouze myšlenka na odpolední sraz s bývalou kolegyní Maruškou, se kterou se scházím neúspěšně už od října. Ani dnes to nebylo "jentak". Měla jsem domluveno, že děti pohlídá děda, ale ten na to jaksi zapomněl, takže jsem hodinu před domluveným termínem šílela. Nakonec to "odnesl" tatínek, kterému jsme SMSkami zrychlovala cestu z práce :-) Zadařilo se! Dorazila jsem jen o pár minut později. Šly jsme do pizzerie s krásným výhledem na Prahu. Ten se ale dneska nekonal. Prahu halí už několik dní smogová mlha- jak jinak :-(
Mně se ale podařilo vychytat sluníčko, jak pospíchalo spát a v té nevlídné šedi zářilo jasně oranžovou barvou.

Kdyby, kdyby, kdyby...

14.1. 2009

Achjo, tyhle sychravé zimní dny mě zničí. Ven s dětmi se nedá- ovzduší v Praze je totuto dobou každoročně hodnoceno těmi nejvyššími stupni. A tak jsme zalezlí. Majda si čte, nebo něco tvoří na PC, Martinka ráda maluje a nebo zlobí a já bych si nejradši zalezla někam do doupěte a vylezla, až všechno bude zelené a ven se bude moci vyběhnout jentak ve svetru.

Při úklidu jedné z hromádek, které se mi zázračně vrší u počítače ;-), jsem objevila výstřižek z novin- už je celý otrhaný a zažloutlý, ale ten článek od paní Daniely Fischerové, který mě kdysi zaujal, je mi pořád líto vyhodit. Připadá mi tak výstižný, pravdivý...
Patrně se mezi námi nenajde nikdo, kdo by alespoň jednou v životě nechtěl něco vrátit zpátky, udělat jinak, vymazat... Jenže v životě hold nemáme k dispozici žádnou klávesu s nápisem DELETE, která tohle všechno umí během vteřiny zrealizovat. V životě je všechno jinak. A my pak třeba dlouze zpytujeme svědomí, že jsme jedním neuváženým činem, či gestem zkazili to, co léta fungovalo a mělo pro nás význam. To se ale bohužel zjistíme vždy "až pak"- tedy pozdě ... :-(


Daniela Fischerová píše:

Byl jeden starý profesor jazyků Kulíšek, a ten dával studentům přeložit pověstný Kulíškův smrťák. Kdybych nebyl býval kýval, nebyl by ses býval hýbal. Máte-li tu kuráž, tak se zhluboka nadechněte a řekněte to jakýmkoli cizím jazykem. - Slovo kdyby je velmi člověčí. Co se jen natrápíme myšlenkami typu "kdybych byl býval udělal, kdybych byl býval neudělal". Kdybych byl býval včas šlápl na brzdu! Kdybych se byl lépe učil! Kdybych tenkrát neřekl to hrozné slovo. Jak jiný a lepší mohl být můj život, kdybych byl býval věděl, co vím dnes. Jenže žádný opravný termín nikdy nedostaneme. Staří Řekové říkali, že to jediné je odepřeno dokonce i bohům: změnit to, co už se stalo. Výčitky svědomí, plané sny a vzdušné zámky, to jsou děti jediného slova: kdyby. Zvířata se podobnými představami nemučí. Moucha si nedělá marné fantazie, jaké by to bývalo bylo, kdyby si místo na tu mucholapku sedla jinam. Velbloud dál musí vozit svoje pány, protože prostě všechno nevěděl.

Jak světec nechal utonout dítě.

Šli jednou dva mnichové krajem. O tom starším se šeptalo, že je světec, a mladší mnich ho velmi obdivoval. Náhle spatřili, že v řece tone malé dítě. Mladší mnich se už už vrhal do vln, ale starší ho silou svých paží i své autority strhl zpět. Dítě před jejich očima utonulo. Mladší mnich byl velmi, velmi zmaten, ale netroufl si nic namítat.

Plynula léta a mniši už o příhodě nikdy nepromluvili. Až na smrtelném loži si starý mnich dal povolat mladšího bratra a řekl mu: "Já vím, co tě tíží. Ale věř mi, věděl jsem, co dělám. Já jsem totiž jasnovidný. Viděl jsem, že to dítě mělo velmi černou duši. Kdybych ho byl býval nechal dospět, zcela určitě by z něj vyrostl vrah."

Starý mnich zemřel a mladší zestárnul. Časem se i on stal jasnovidným a viděl ještě dál a hloub než starý mnich. Pohlédl dlouhým tunelem paměti do oné dávné chvíle a viděl, že starý mnich měl pravdu: z toho děcka by určitě vyrostl vrah. Zavraždil by jednoho odporného spratka. A onen spratek, nejsa včas zavražděn, mezitím dospěl a stal se diktátorem. Rozpoutal nejstrašnější válku dějin, ve které už dnes hynuly statisíce lidí.

"Přece jenom jsem tenkrát udělal chybu," vzdychl ztěžka jasnovidný mnich. "Kdybych byl býval pro to děcko skočil, byl bych býval zabránil té válce."

Ale dál už to nedomyslel, protože jedna bludná bomba právě proměnila klášter v hluk a prach a dým.

Moc Pú

13.1. 2009 - 120.den z 365

Po měsíci jsem s Martinkou vyrazila na plavání. Snažila se moc, a tak jsme pak šly ještě do Tesca koupit svačinku. Martina nedělá scény a nepožaduje žádná kindervejce či jiné nesmysly, za "odměnu" vždy žádá rohlík :-) Pokud si k tomu ještě může vybrat pitíčko, je blahem bez sebe. A jak jsme tak procházely mezi regály, začala najednou hulákat: "Pú. Moc Pú! Hele, jeden přes druhýho!!"
... a opravdu- v regále to vypadalo přeseně tahle ;-)

Medvídek Pú je náš hrdina číslo JEDNA! Všude chodí s námi, žlutý kožíšek už získal jistou patinu, ale bojím se jej vyprat, protože kdyby se něco mělo stát Púovi, to by patrně majitelka nepřežila :-) Teta Jana mu přes "nesundavací" tričko upletla ještě svetr, kulicha a šálu, takže může Martinu doprovázet na jejích cestách i v tomto mrazivém počasí :-)
Pú je zkrátka jistota, kde je Pú, tam je dobře :-) Opatrujeme ho jako oko v hlavě!!

Vybito

12.1. 2009 - 119.den z 365

V dnešním mrazivém ránu dalo naše autíčko najevo to, co já už dlouho přemáhám- baterie vybitá - nejedeme! Vystupte si! Myslela jsem, že mě trefí šlak! Takže auto vyložit, Majdu zaparkovat domů, aby nezmrzla- bylo -12°; vyhrabat nabíječku a napojit dráty na správné místo- to jsme přenechali v zájmu zachování zdraví všech raději tatínkovi ;-)

Po 20minutách následovala akce "nalodění do vozidla"- nastartováno a jede se! Do školy sice pozdě, ale přece ;-) Jenže! Majda se do školy dostane pouze zadními dveřmi- a ty byly pro změnu zamrzlé! Přiběhl školník a musel zarážku vypáčit.

Tak po hodině snažení a mrznutí jsme děti konečně rozdali do školských zařízení a vydali se koupit novou baterku. Takže auto už je zase pojízdné, nastartuje napoprvé. :-)

... taky bych uvítala novou baterku, nízké teploty mi nesvědčí, navlíkání dětí do několika vrstev mi trvá déle než si můžu dovolit... tak se tu po večerech dobíjím svařákem a těším se, až mrazy poleví ... alespoň trochu ;-)

IT kocour

11.1. 2009 - 118.den z 365

Díky našemu tatínkovi jsme všichni získali k počítačům kladný vztah.
Pro někoho zdroj zábavy, pro jiného zdroj obživy... a pro dalšího zas zdroj odpočinku. Když je náš kocour "na počítači, vypadá to takhle :-)

Zřejmě číhá na myš ;-)

Holé Vrchy

10.1. 2009 - 117.den z 365

Holé Vrchy je poetický (ne vymyšlený!!) název vesničky nacházející se na kopci za Mladou Boleslaví, kam jsme byli pozváni na oslavu kulatých narozenin mojí dlouholeté přítelkyně (kdysi spolužačky z VŠ) Renči.
Renča všechno plánuje dlouho dopředu- žije takovým poklidným plánovitým způsobem ;-) , což mně se léta nedaří. My neradi něco domlouváme dopředu,

prot

ože už dlouho víme, že všechno je stějně vždycky jinak ;-)
A tak mi Renča volala v pátek pozdě večer, aby mi udělila pokyny na cestu a zaskočila mne organizační otázkou: "Jak přijedete?" Tak zrovna tohle jsem vůbec neřešila, tolik možností se zas nenabízelo... A protože jsem Renče neodpověděla dost ja

sně, začala

se tímto problémem podrobně zabývat. "Vlakem?" ptala se zas.... Několik minut po dokončení rozhovoru pípla SMS: "My tady uzavíráme sázky, zda přijedete vlakem, nebo autem..." No a to byla teprv výzva! Hned jsme si řekli, že jim musíme " vytřít zrak" :-)

Bylo rozhodnuto: přijedeme na lyžích!

V sobotu dopoledne jsme tedy sbalili lyže, našli stoletou krosnu,

do ní nacpali věci na převlečení (byla domluvená večeře v lepší restauraci, takže ve šponovkách

bychom se tam asi moc nehodili) ... Pěkně mrzlo, teplota se celý den pohybovala kolem -8°C. Jeli jsme autem, z dálnice jsme sjeli o pár km dříve, abychom prozkou

mali zdejší krajinu zblízka a mohli věrohodně líčit zážitky z cesty. Zaparkovali jsme hned na kraji vsi, nazuli běžky, vyběhli na kopec a spustili se směrem k domu hostitelů.
Když nás zbystřili, nevěřili vlastním očím. Vyhlíželi nás dalekohledem, ale z druhé strany- tedy od vlaku.

Všichni včetně psa nás srdečně vítali .... naše vybavení je trošku retro ;-)

Zde je detail sbalené historické krosny, ze které čouhlala metrová bonboniéra a ojíněná kytka (tu jsme narvali jentak pro diváky cestou přes pole) .

Po uvítacím ceremoniálu provázeném salvami smíchu jsme se dohrabali do bytu.

Naši hostitelé měli hlavu zamotanou s tím, že jsme opravdu přisvištěli na lyžích a neustále kladli různé doplňovací otázky, aby prověřili pravdivost našich výpovědí.

Lhali jsme přesvědčivě :-), takže nám to opravdu někteří věřili.

Poté jsme pogratulovali Renče - byla dojatá :-)

Nejmladší účastnice oslavy - Adélka- nám připravila kulturní představení: pustila orientální hudbu, navlíkla kostým a vyšvihla břišní tanec. Adélko: BRAVÓÓ! :-)

Pak jsme se pustili do společenské hry ACTIVITY. Velmi zábavná záležitost ;-)

V tento slavnostní den se Renča rozhodla porušit svoji abstinenci a nabídla, že si dáme červené víno. Walda nám naservíroval výborný pozdní sběr.

Ale Renča neprozřetelně odložila sklenku na nožce na skříňku a první rychlý kolemjdoucí- v tomto případě Adam- skleničku srazil. Sklenička se rozprskla na desítky střepů a víno se vychrstlo na stěnu a na světlý koberec. Takže Renča opět abstinovala...
...a následně nám předvedla sbírku svých švédských utěrek v akci ;-)
(Funguje to, milé dámy! Sajou jak divé, ačkoli nechápu, jak to dělají...)

Na večeři jsme vyrazili donedaleké restaurace Sparing. Renča své narozeniny oslavila čínským kung pao s americkými hranolky a řeckým salátem :-)

Já jsem si vybrala stylově cosi "na jehle z kopce". Vypadalo to výborně a ještě líp to chutnalo... jen dojíst se to nedalo, neb toho bylo mooooc :-(

Den jsme si všichni parádně užili. Holé Vrchy jsme v dobré náladě opouštěli o půlnoci- tentokrát v autě :-)

Tak, Renčo, doufám, že budeš na oslavu dlouho vzpomínat a že to za pár let zase zopakujeme!