Stomatologická klinika

31.3. 2009 - 196.den z 365

Návštěva Stomatologické kliniky v Kateřinské ulici byla neatraktivnějším bodem dnešního denního programu. Když jsem Majdu objednávala, hledala jsem si na www nějaké podrobnosti o tomto zažízení a jediné, čeho jsem se dopátrala bylo to, že se klinika přestěhovala do zrekonstruovaných prostor. Tak jsem se hned raději přeptala sestry, jak jsou na tom s bezbariérovým přístupem. Byla zaskočena. Řekla, že to musí zjistit, ať zavolám za 10minut.

Poté jsem dostala podrobný návod, co všechno musím podniknout, abych se dostala na jejich oddělení do 1.patra: Vstup pro vozíčkáře není z Kateřinské ul., ale z ul. Ke Karlovu. Budete ho možná trochu hledat. Musíte dlouhým průjezdem do dvora, a tam uvidíte dveře. Na nich je zvonek, který není moc vidět, ale když teď víte, že tam je, určitě ho najdete. Zazvoníte na vrátného, a ten vám přijde odemknout výtah- a pak už je to v pohodě. :-)

Všechno jsem si pečlivě zapsala, protože tolik důležitých informací bych prostě 14dní nebyla schopna udržet v mozkových závitech.
Dnes byl tedy den D! Vyzvedla jsem Majdu ze školy v 10h, abychom stihli do centra dojet. Byla jsem moc ráda, že Wlkovi odpadlo původně plánované celodenní školení a mohl jet s námi. Mám zatím obavy zůstat s Majdou déle sama, když si vzpomene, že chce na WC nebo něco-tak s jednou rukou nemůžu a ta levá je pořád levá víc, než bych si přála ;-)

Vjeli jsme do ulice Ke Karlovu a pátrali, kde je asi ten vjezd. Pak jsme jeden objevili. Byl oblepen různými cedulemi o zákazu vjezdu a vjezdu povoleném jen pro stavbu... ale riskli jsme to. Průjezd byl dlouhý, vydlážděný takovými malými šedými dlaždičkami a taktak se tam auto vešlo. Zastavili jsme ve dvoře a já se jala obíhat dveře, kde najdu ten zvonek. Dveře tam byly hned dvoje. Zamčené a bez zvonku. Důkladně jsem několikrát ohledala zárubně, ale nic.

Oběhla jsem dvůr a našla ještě jeden průjezd!

Ten vedl do dalšího dvora, opět několikery dveře- bez jakýchkoli cedulí. Tedy cedule tam i byly, ale byly čitelné pouze z vnitřní strany budovy- a tam jsme zrovna nestáli... :-(
Až na jedněch jsem našla telefonní číslo na vrátného. Panečku, to je vychytávka.

Tak jsem vrátnému zavolala. Stručně jsem mu sdělila, že se potřebuju s vozíčkářem dostat do 1.patra na ortodoncii a že on jediný mi -dle sdělení sestry- může odemknout výtah.
Začal výslech /a tím i nejhumornější část návštěvy tohoto zařízení/:
"Kde stojíte?", vyzvídal.
No a popište někomu, kde stojíte, když nikde žádná cedule není a všude kolem jen budovy a stovky oken.
Tak mu říkám: "Na dvoře. Zajeli jsme autem na dvůr"
A on zděšeně:"Vy už jste na dvoře? Vy jste projeli průjezdem? "
Tak já popsala cestu, zdůraznila, že stojím u dveří, které jsou zamčené, ale za nimi je výtah. A on zase: "A kam jdete?"
Zopakovala jsem, že do 1.patra, a proto bych ráda ten výtah.
"Ahá, tak vy s ním chcete jet??" pravil ten dobrák, "Jdu dolů"

...no to mě zase dostalo.
Wlk se mohl smíchy zbláznit, když jsem mu to líčila (seděl v autě, neslyšel dialog). A konstatoval: "Nojó, v neděli shání WC pro vozíčkáře, ale NEŘEKNE, že na něj chce a neuplynou 2dny a zcela nepoučeně shání výtah do 1.patra, ale NEŘEKNE, že s ním chce jet.." :-))
Tak já nevím... něco je se mnou špatně ;-)


Na ortodoncii Majdu poslala naše paní dr. s rovnátky, aby zkonzultovala problém s odborníky na klinice.
V 1.patře nás čekalo exkluzivní pracoviště. Zubní ordinace, ve které najednou pracuje asi 20 lékařů, jednotlivá křesla jsem od sebe oddělena pouze přepážkami, pořád tam pobíhají sestry, lékaři spolu vzájemně komunikují a radí se o problémech... Zírala jsem. Nedovedu si představit, jak ošetřují bolestivé případy- jakože vedle mě někdo řve a úpí a já dělám, že se nic neděje ... no nevím...

Pořídila jsem v nestřeženém okamžiku jednu paparazzifotku pro lepší představu a pro ty, kteří podobné zařízení vidí taky poprvé.

Ošetřující paní dr.byla mladičká Slovenka a viditelně byla z Majdy na větvi. Po chvíli odběhla na konzultaci ke kolegovi do sousedního boxu. Pak dotáhla z opačné strany té dlouhé ordinace ještě jednu kolegyni... opět estráda.
A výsledek? Všechny zubní vady jsou slučitelné se životem (jupí!- alespoň něco přežijeme ;-)) a rozhodnutí, co s Majdinými tesáky dál v podstatě zůstává na nás- na rodičích. No, oba jsme v této oblasti zcela nevzděláni, takže se (jako v mnoha jiných věcech týkajících se zdraví našich dětí) budeme řídit selským rozumem.

Na závěr návštěvy jsem ještě dala zvonkem smluvené znamení vrátnému, že akce je skončena a může si svůj výtah zase zamknout. Pro jistotu jsem dodala, že už jsme sjeli dolůůůů :-))

Daňové přiznání - hrůzu mi nahání

30.3. 2009 - 195.den z 365

Tak takhle může vypadat stůl daňového poplatníka-lempla v pravé poledne den před vypršením lhůty stanovené pro odevzdání DP. :-(

Achjo. Jak já to dělám, že to každý rok dopadne stejně... Formuláře a papíry jsou mi z duše odporné- a že jich ročně pro nejrůznější úřady a potvrzení ohledně Majdy vyplňuju! DP mi vždycky zbyde doslova na poslední chvíli.
Funguju podobně jako Luděk Sobota ve filmu "Jen ho nechte, ať se bojí..." čím větší stres a časová tíseň, tím je výkonnost moje výkonnsot vyšší ;-)
Loni jsem to vyšperkovala tím, že jsem přehledy pro OZP nedonesla na poštu, ale v nějaké roztržitosti je uložila do šanonu.
Jaké bylo překvapení, když z OZP došly v létě 2dopisy s červeným pruhem- každému do vlastních rukou. Myslela jsem, že je to ZAS kvůli Majdě ;-) A ono ne, OZP se hlásila, že ještě nedostala to, co mělo být odevzdáno již dávno. Byla jsem přesvědčená, že se spletli a začala jsem lamentovat, že tam mají binec a jen otravujou, ale že jim zavolám a uvidí... šla jsem do šanonu v domnění, že tam mám kopie, a ejhle: byly tam kopie, ale i originály...
Naštěstí jsme oba svědomitě platili zálohy, takže se to obešlo bez penále, ale i s tím už mám své zkušenosti. Jsem zkrátka nenapravitelná a v této oblasti zcela nepoužitelná.
Letos jsem celou agendu s chutí přenechala Wlkovi- to je na rozdíl ode mne svědomitý a pečlivý daňový poplatník, ten podává elektronicky, má tudíž podáno už 2měsíce, a teď se tu "nudil", tak byl od té dobroty a DP mi spočítal... jinak tu nad těmi vzorci sedím asi ještě v dubnu.

A stejně jako předešlé roky slibuju, že "příště" tyhle papíry vyplním o Vánocích.... :-)

Otvírání 2009 v karlínském Spektru

29.3. 2009 - 194.den z 365

Majda měla na dnešní dopoledne další kolo přehlídky dětských divadelních souborů s názvem "Otvírání 2009". Moc se těšila. Tentokrát akce probíhala v DDM "Spektrum" v Karlíně. Po povodních v roce 2002, které Karlín úplně zdevastovaly, byl tento dům zcela rekonstruován. Je tudíž bezbariérový! U vstupu do budovy je sice 10schodů, ale mají zde nainstalovanou plošinu a do vyšších pater se pak vozíčkář dostane výtahem.

Díky přesunu na letní čas jsme samozřejmě přišli pozdě, a tak jsme neviděli představení, na které jsme se tolik těšili: "Dobrodružství Toma Sawyera".
Tohle přetáčení hodinek mě vždy rozhodí a po celou další polovinu roku mi ta hodina bude prostě chybět!! Jsem PRO hodiny nepřesouvat, nechat je tak, jak si je nastavila příroda...

Cesta na prkna, jež znamenají svět, byla pro Majdu tentokrát trošku složitější. My po těch letech soužití s vozíčkářem už ale některé potíže předpokládáme, a tak Wlk pro jistotu přihodil do auta ližiny. (Jojo, není to překlep- píše se zde měkké i, nemá to totiž s lyžemi nic společného, jak si většina lidí myslí ;-) )- a ty nám pomohly překonat značné převýšení a zdolat několik schodů.

Soubor intenzivně pracoval na vylepšení představení "Pro koho je klec". Myslím, že paní vedoucí Jana je opravdu moc šikovná a ještě se jí sešli bezva herci. Představení si užívali všichni.
Majda byla nadšená, hraje mluvicí strom (to jí sedí) a dědka (to jí nevadí) :-)

Po skončení akce se nám přihodila ještě jedna (dá se říci) veselá příhoda.
Sjeli jsme z 1.patra do přízemí výtahem a já se ve vrátnici ptala, zda je v budově bezbariérové WC, neboť všechna zařízení, která jsme potkali, měla úzké dveře a nedalo se tam s vozíkem vjet. Paní vylezla z kukaně okoukla nás všechny čtyři a pravila, že WC pro vozíčkáře je ve 3.patře a že se tam pohodlně dostaneme výtahem... a zase zalezla.
Majda s Wlkem tedy odjeli a my s Martinkou dole zůstaly hlídat všechny ty rekvizity, které byly seskládány asi ve 4 megataškách. Za nějakých 10minut přijeli zpátky, že tam žádné takové zařízení není... Paní z kukaně opět vylezla a pravila překvapeně: "No,já ale nevěděla, že tam chcete, já myslela, že se jen ptáte... Tak to vám musím říct, kde je a dát vám klíče!"
No, ještěže Majda neměla naspěch...
Pochopíte to? Copak se někdo ptá po WC jen aby zjistil jeho existenci?? :-))

-------------------------------------

Za odměnu a herecký výkon jsme jeli na oběd do pizzerie.
Je bezbariérová!!, má krásný dětský koutek a celá tato část je nekuřácká a vede do ní i zvláštní vchod pro kočárky a jiné objemné návštěvníky.
Personál milý a vstřícný, dokonce je pro děti k dispozici i mikrovlnka + IKEA plastové nádobí a mají i speciální dětský jídelní lístek. Pizzerie se nachází cca 5minut od stanice metra Palmovka.

Dětský koutek:

Příjemně zařízený interiér:

Odpoledne jsme už jen prolenošili. Majda sledovala v TV další díl "Četníka", my s Wlkem jsme měli jediné přání: dospat tu chybějící hodinu, ale Martina toužila výtvarně tvořit, tak jsme skládaly z barevného papíru tulipány a ona jim domalovávala stonky a listy a večer došlo i na moje odporné daňové přiznání.
Každý rok si slibuju, že ho udělám hned o Vánocích, ale nakonec to vždy dopadá stejně... :-(

Podél Vltavy...

28.3. 2009 - 193.den z 365

Počasí se dneska tvářilo docela přívětivě, a tak jsme odpoledne vypustily tatínka na fotbal a samy jsme se vydaly na vycházku. Martina si vyvzdorovala kolo. Babička se nabídla, že půjde s námi a bude Martinku hlídat, protože mě ještě bolí ta ruka, takže ji nemůžu moc chytat a navíc Martina si jezdí, jak ji napadne.... a Majda zas nemůže tak rychle...

Vyvezla jsem je do Troji- Podhoří, kde se prostřednictvím přívozu můžete během několika minut dostat na druhý břeh- tedy do Prahy 6- Podbaby. Na přívozu platí jízdenky pro MHD :-)

Údolí Vltavy je lemováno vysokými skalami.

Tady je ještě pohled proti proudu- po této cestě byste pěšky došli do ZOO.
Podél Vltavy vede asfaltová cesta, po které se prohánějí kolečka všeho druhu- brusle, kola, koloběžky, kočárky... Je tam celkem rušno.

To jsem ale bohužel nestíhala fotit, protože Martina si usmyslela, že ta cesta je "blbá" a že ona umí na kole jezdit jen u nás v lese. (To opravdu minulý týden uměla!) Takže otravovala babičku natolik, že jsme ji musela jít umravnit já, tudíž jsem valnou většinu vycházky strávila v předklonu a v poklusu za kolem. To jsem taky střídavě táhla za sebou, když dítě předstíralo, že je na pokraji smrti vyčerpáním, nebo ho nesla v ruce, protože už mě bolela záda...

Přetrhla bych ji!! Má štěstí, že měla na hlavě helmu, jinak by byla samá boule ;-)


Zakončení výletu bylo opět tradiční. Ačkoli mám na zadních dveřích auta velký znak vozíčkáře a nápis, že prosím o zachování 2,5m odstupu, že mám plošinu, nevěřili byste....
Pravidelně se mi někdo postaví přímo za zadek. A vůbec to nesouvisí s tím, zde je či není kolem volné místo k zaparkování.
Tenhle umělec mě šokoval o to víc, že měl na palubce také znak vozíčkáře, takže bych předpokládala, že tak trochu bude mít představu, co ten znak znamená... patrně patřil do té kategorie, která znak získala na svoji 90letou babičku, která je normálně umístěna kdesi v domově a autem ji transportují max. 2x ročně.
Tož tady je, pan Ohleduplný. Dost špatný odhad- 2,5m si rozhodně v praxi nepředstavuju jako 50cm. :-(

Takže jsem Majdu odvelela na protější chodník, vyjela z řady, přeparkovala, vystoupila, nalodila Majdu, a pak jsme mohly konečně vyrazit. Začínalo poprchávat, tak nás tento zdržovací manévr potěšil o to víc.
Jestli mě něco dokáže otrávit, pak je to bezohlednost a lhostejnost. Zde se opět spojilo obojí...

Pozvánka na mejdan

27.3. 2009 - 192.den z 365

Pozvánku na mejdan dostala Martinka. Barunka ze školky slavila 5.narozeniny, a tak maminka zcela masochisticky uspořádala oslavu u nich doma. S Martinou nebylo celý týden k vydržení, mejdan jsme museli označit v kalendáři a každý večer jsme s napětím sledovali, jak se blíží den D!
V pátek odpoledne jsme nachystaly dárek a vyrazily.
V bytě 3+1 se už hbitě prohánělo 9holčiček. Na oranžové obrovské sedačce nerušeně klábosily 3maminky, které si se mnou zcela samozřejmě začaly tykat. Jsem už asi opravdu jiná generace....
Vpadla jsem do "nejlepšího". Právě se probíraly odklady školní docházky, příšerná úroveň učitelek a genialita potomků a její dědičnost. Achjo.

Maminka Barunky měla vše vzorně nachystáno. Upekla 2dorty- to kdyby jeden nechutnal, aby bylo z čeho vybírat...
Barunka přijímala gratulace- na kuchyňské lince v pozadí je vidět dort "panenka"- domácí výroby.

Tady už si všichni pochutnávají na dortu.

Poté následovala tvořivá dílna: maminka nachystala vše potřebné na výrobu velikonočních kuřátek. To jsem žasla a holky to moc bavilo.

Pak si chvíli hrály v pokojíku, jenže když jsem tam nakoukla, viděla jsem ten nepředstavitelný nepořádek. Vše vysypané, rozházené páté přes deváté. Hra na převlíkanou různých šatů plynule přešla v honěnou a ječenou. To mi vadí. Ale nervozní jsme z toho byly jen dvě- hostitelka a já. Maminky seděly a nerušeně povídaly.
Pak se začaly ozývat rány do dveří. Barunčina maminka po chvíli děti okřikla, že už tedy dost, ať přestanou bouchat, nebo že přiběhnou sosusedi a bude konec mejdanu. Jenže nebouchaly děti, ale jedna maminka se zamkla na WC a nešlo to odemknout. Naštěstí akorát dorazil tatínek, takže ji pomocí šroubováku vyprostil.
Koukal poněkud vyděšeně, když viděl, v jakém stavu se nachází jeho rok a půl starý byt, který bude několik let draze splácet...
Všimla jsem si, že ze stolu mizí mísy s dobrotami, tak jsme šla okouknout terén. Barunčina maminka zatím obskakovala dospělé hosty. Já se bojím úrazů dětí, tak mám ráda přehled o tom, co kde dělají. Děti se nastěhovaly do koupelny! Obydlely vanu a na pračce si udělaly bufet. Skleněné mísy jsem okamžitě sebrala a odnesla do kuchyně, a informovala maminky o tom, co holčičky dělají. Nikoho to nevzrušilo. "Hlavně, že nelítají a neřvou. Nech je bejt"
Martinka objevila houpací křeslo, takže seděla v pokoji a s Barunkou si hrály.
Holčičky v koupelně ovšem z neznámých důvodů rozcupovaly jakýsi papír na drobné kousky a spláchly jej do umyvadla. Výsledkem bylo ucpané umyvadlo, které objevil tatínek, když si šel umýt ruce. Musel ho tedy rozebrat a vyčistit. A netvářil se vůbec přátelsky. Maminkám to bylo jedno. Neřešily to. Nebylo to jejich umyvadlo, tak co...
V 7hodin se maminky hromadně zvedly, pobraly svoje děti a odešly. Bylo mi trapně. Barunčina maminka je moc milá a hodná paní, určitě jí to dalo velkou práci celou oslavu takhle nachystat a nakonec jí jako odměna zůstal zpustošený byt a hromada nádobí.

Martinka má narozeniny v létě, už teď se těší na oslavu.... snad za těch půl roku posbírám odvahu k jejímu uspořádání ;-)

4 v 1

26.3. 2009 - 191.den z 365

Tak mi připadá, že počasí denně předvede všechna čtyři roční období.
Ráno mě budí paprsky sluníčka, které do ložnice od časného rána pronikají škvírami mezi žaluziemi, kolem poledne začne sněžit, odpoledne svítí sluníčko a po modré obloze klidně plují bílé mráčky a na noc musím schovat svoje kytičky, aby v noci nezmrzly.
Nejinak tomu bylo i dneska. Kolem poledne začaly okenní parapet bičovat drobné krupky, hodinu nato už svítilo sluníčko....

Dopoledne přišla Lenka - do servisu s Bářiným notebookem :-) Nosí výborné chlebíčky, takže mám občas dilema, zda se těším víc na Lenku, nebo na chlebíčky :-))
A protože oprava byla na delší dobu, odběhla si Lenka do školy za Bárou a přišla navečer ještě jednou... bez chlebíčků :-(
A protože je původem z Hořic, zásobuje nás i trubičkami různých druhů. Ty dnešní jsem nějak nestihla vyfotit :-))

Jarní rozhledy

25.3. 2009 - 190.den z 365

Při čekání na autobus jsem se rozhlížela, kde bych co vyfotila pro dnešní den- a za čekárnou se mi naskytl takový krásný výhled na Prahu. Kdo si kliknutím fotku zvětší, uvidí budovu planetária (ta kulatá střecha uprostřed), pak kus Průmyslového paláce a pozorný divák jistě najde i oblíbenou atrakci: ruské kolo. Na Prahu se díváme ze severu- z luxusní přažské vilové čtvrti Trója.

Odpoledne jsem vyzvedla Martinku ze školky a hned ve třídě jsme se jí ptala, jestli není zase od bahna, protože jinak nemůžeme do autobusu a půjdeme pěšky.
Včera totiž přišla s bahnem i na čepici. Nevím, jaký měly děti program na vycházce, ale podle Martinčiny výpovědi šťoutraly klackem bahno a hledaly v něm zajímavé věci. Výsledkem této bohulibé činnosti bylo bahno rozpatlané po čepici, po zádech bundy a boty vypadaly jako dvě bahnité koule. Vydala jsem ZÁKAZ šťourání v bahně! A paní učitelky se hodlám přeptat, jakže to poznávají přírodu, nebo cože to hrají za hry??? Já chodím s dětmi na vycházku často, ale nikdy se mi nepodaří takhle je zabahnit.
Martinka mě ujistila, že v bahně nešťourala... "Mamí, já jsem v bahně dneska nešťourala! Když to mám zakázané. Já jsem do něj jen trošku spadla..."
Trošku rozuměj: kalhoty byly zezadu i zepředu obalené půlcentimetrovou vrstvou zaschlého bahna, bunda jakbysmet, rukavice ani nemluvím....

Takže další bahnitý den za námi.... Minulý týden jsem si koupila "v akci" 6kg Persilu- snad mi vydrží alespoň na měsíc ;-)

Bouchat dveřmi se nemá!

24.3. 2009 - 189.den z 365

Úterní ráno bylo vskutku originální. Dá se říci: nezapomenutelné ;-)
Program jsem měla naplánovaný od rána- odvézt děti do školy- to se musí načas ;-), pak zas po čtvrt roce ke kadeřnici, aby trošku polidštila můj vzhled- tam jsem měla být v 8.

Ráno jsem vstala a mám zaběhlé rituály: zastavím se v kuchyni, postavím vodu na čaj a pokračuju do koupelny....
Jenže nastaly okolnosti, které vyvolaly to, že jsem tentokrát rituál oživila novým prvkem- dveře do kuchyně jsem zavřela. Rázně a hlasitě. No a co se nestalo... zobáček, který normálně reaguje na stisk kliky tím, že zaleze, se zasekl. Přestal reagovat. Vylezl a nehodlal zalézt. Klikou jsem mohla rumplovat, jak jsem chtěla. Nic. Dveře byly zavřené. Děti, Wlk a WC zůstali za zamčenými dveřmi. Začalo mi být docela horko. A nebylo to rozhodně od konvice, jež už stihla rozžhavit litr vody na 100°C.
Zkoušela jsem ten zobáček vyšťourat nožem, ale u dveří je takový výklenek, takže se tam nůž nedal pořádně zastrčit. Vysadit dveře s jednou rukou stále polochromu to taky nešlo. Z druhé starny šťoural Wlk a vedl velmi výchovný proslov. Když už bylo 7:15, přešel mě humor. Jednak už jsem opravdu POTŘEBOVALA do koupelny, děti neměly pořád ještě snídani-ta byla zamčena se mnou - a hlavně mě stresovaly ty časové limity.

Nakonec Wlk musel dveře vypáčit. Takže dnešní fotka není důkazem o návštěvě zlodějů, to jen Wlk zachraňoval vzteklou Wlčici...

Všechno jsme stihli na čas, ale nebylo to ani s minutovou rezervou. Wlk měl spoustu vtipných narážek.
A co říci závěrem? Dveřmi rozhodně nebouchejte, snadno se pak můžete stát na neomezeně dlouho zajatcem vlastního vzteku :-))

Lidé jsou různé....

23.3. 2009 - 188.den z 365

Dneska popíšu tři kratičké příběhy. Takové etudy celkem všedního pondělí.

Etuda první: " Čas je relativní pojem"

Do obchodu s CD a DVD vstoupil starý bělovlasý pán s velkými brýlemi, jaké už se dneska ani nenosí. Na zádech měl plátěný batoh, který už taky něco pamatoval, a rozhlížel se po krámě. Prodavač se hned ochotně nabízel, čím může posloužit. Pán se tedy ptal, kde najde videokazety.
A prodavač na to: "Jo, tak ty nevedu. Já mám jen DVD- disky, víte. VHSky to už je pravěk!" :-)
Zákazník nechápavě hleděl: "Cože? Mě sem poslali, že máte všechny filmy..."
- "No, to mám. Ale jen jako DVD, VHS už dneska nikdo nekupuje. Ale dojeďte si na Kolbenovu, tam je v sobotu burza. Seženete je tam za korunu!"
Starší pán zamžikal očima:"Za korunu? " opakoval nevěřícně. "Já je chci ale s filmy"
-"No, za korunu, nebo i zadarmo", trval na svém prodavač.
-"A kde jste říkal, že to je? Já totiž nejsem z Prahy"
-"To musíte metrem, stanice Kolbenova"
-"Cože??"
Prodavač trpělivě opakoval. A dodal: "Víte, kde jezdí metro?"
Staroušek řekl něco, co nás tedy dostalo všechny: " Jó, metro, slyšel jsem, že tady máte metro..." :-))
No, a takovému člověku vyprávějte, že VHSky jsou pravěk ;-)


Etuda druhá: "Pomocník"

Nějak se nám nakupily aktivity a auto dnes potřeboval tatínek. Musely jsme se s Majdou ze školy dopravit MHD. Jenže bohužel v tu dobu nejel žádný přímý spoj, a tak jsme musely popojet jednu stanici a čekat 10minut na další linku.
Na zastávce jsem si všimla něčeho, co není patrně úplnou novinkou, ale já to nikdy nezaregistrovala. Na sloupku z boku je název zastávky pro nevidomé. Udělalo mi to radost, asi je to užitečná věcička.

Zde je detail:

Foukal vítr, Majda nechtěla zajet pod čekárnu a zevlovala sem tam po chodníku, já si zalezla pod stříšku. Najednou jsem zahlídla, jak nějaký chlap vystartoval po Majdě, drapnul ji za vozík a hulákal:"Pani, ona vám odjíždí! Tady je to z kopce. Vždyť vám vjede do silnice"
Byl rychlý jako blesk :-)
Nejdřív mě docela vyděsil, protože jsem myslela, že chce Majdě servat z držadla tašku. No ale z jeho výkřiků mi bylo jasné, že tenhle má problém s tím, že asi poprvé vidí v akci puboše na električáku. Ten se projevuje tím, že chvíli nepostojí:-) Ona prostě furt popojíždí, když se se mnou baví, pořád pohybuje řízením, takže kolečka jedou 2cm vlevo a hend zas 2cm vpravo- zkrátka těká semtam :-)
Vysvětlila jsem mu tedy celkem s úsměvem, že neujede, že si to ježdění sama řídí a že už je velká.
Pán byl úplně vykolejený a se hned začal omlouvat:"Já ale nic neudělal! Já nechtěl! Já jsem to nevěděl, já měl strach, aby se nestalo neštěstí..." Hned se angažoval, že mi pomůže do autobusu, že to zvládne. Tak jsem říkala, že to není problém a že děkuji, že stačí vyndat plošinu , a to dělá výhradně pan řidič.
Pán z toho všeho měl hlavu pěkně zamotanou. Ale zas je to asi (pro mě) přijatelnější přístup než naprostá ignorace všeho a všech ;-)

Etuda třetí: " Já, já, já, jenom já..."

Očekávaný autobus přijel na čas. Na nástupišti bylo lidí tak akorát, mezi nimi mamina s velkým kočárem, další s golfkami a Majda s vozíkem. Mávla jsem na řidiče, že prosím plošinu, ochotně pokýval a než se vyhrabal z kabiny, maminky obsadily celý prostor určený i pro vozíčkáře. Poprosila jsem maminku s golfkami, která svoje 2leté dítě posadila na sedačku v autobuse, zda by nemohla zajet do uličky, že i my nastupujeme s vozíkem. A dostalo se mi vskutku překvapivé odpovědi: "A kam bych asitak chodila? Já tu čekala 15minut na autobus! Tak pojedu ne?" - odpověď pro mě úplně zbytečná, nicneříkající, zlá...
Suše jsem jí tedy odsekla ve stejném tónu:"No, vy se s těmi golfkami do uličky vejdete snadno, dají se i složit, když v nich stejně nikdo nesedí, my s vozíkem takovou možnost nemáme."
Přišel řidič, vyklopil plošinu, madam si přesadila svého mazánka na jiné volné sedalo a golfkami pohodlně zajela do uličky. Nenapadlo ji ovšem golfky zabrzdit, takže lítaly volně po prostoru, a to ji značně rozčilovalo- takže směrem k nám házela různé úšklebky, protože kdyby mohla zůstat po 15minutách čekání na místě, kam se původně nacpala, tak by se jí to nestalo.
Jo,jo, má to štěstí, že se s golfkami bude otravovat jen pár měsíců, my s vozíkem takové vyhlídky nemáme....

A proto miluju Wericha, kdykoli něco prohlásil o lidech a lidské blbosti, bylo to vždy trefné a tááák pravdivé. Myslím, že i tento výrok patří právě jemu: Lidé jsou různé, blbé a pitomé....

Dělání, dělání...

22.3. 2009 - 187.den z 365

Na nedělní vycházku to nevypadá- venku fučí a tu a tam se na okně objeví i děšťové kapky.
Vrhla jsem se na truhlíky. Vyměnila jsem vánoční výzdobu za jarní petrklíčovou- hned je to veselejší ;-)

Martinka se trochu nudila, a tak během poslouchání pohádky vyštourala na punčoše takovou díru, že vylezl celý palec. Koukala, co já na to. Potlačila jsem chuť jí jednu vrazit a šla ho zašívat. To zas koukala ona, protože jsem vzala naběračku a natáhla špičku punčochy na ni, aby se mi díra pěkně vypnula. Jenže to naše Máťa se vyděsila, neboť si myslela, že ji potrestám tím, že punčocháče uvařím v polévce :-))

Odpoledne jsme se každý věnoval svým zájmům a povinnostem. Wlk přivrtával držátka ke skříňce, kterou jsme si konečně pořídili na šanony a různé jiné dokumenty, jež se v naší domácnosti neorganizovaně vrší- a to VŠUDE ;-)

Já dodělávala resty studijní ;-)

Majda měla dobrou náladu, a tak Martince četla z úžasné knížky Betty MacDonaldové "Paní Láryfáry". Martinka knížky miluje. Tahle knížka je tak trochu "výchovná". Autorka v ní jednotlivé kapitoly věnuje nejrůznějším druhům zlobení, a tak tam nalezneme kapitoly "Léčení hubatidy a lakomice" nebo "Léčení ještěchvilkíny" :-)
Majda se vyžívá v tom, že Martince vždycky ještě dodá: "Vidíš, to taky děláš, viď?" :-)
Ale ani to Martinu neodradilo a četly si tak hodinu!!

A potom jsme si všichni s chutí pustili v televizi další díl ze série filmů "Četník..." a náramně jsme se bavili. Louis de Funes jako strážmistr Cruchot promlouvající hlasem Fr. Filipovského je prostě vynikající! :-)

První jarní vycházka

21.3. 2009 - 186.den z 365

Počasí se dnes po delší době vyznamenalo a opravdu se tvářilo jarně! Sluníčko příjemně hřálo a shlíželo z čistě modré oblohy, a tak vylákalo ven davy lidí, psů, cyklistů- zkrátka všech, kteří se tolik těší, až skončí protivné zimní dny.
I my jsme se vydali na vycházku do blízkého lesa.

Tenhle rybníček se jmenuje Nebesáček. To proto, že do něj voda odnikud nepřitéká. Dostává ji pouze "z nebes - když prší.

Vyvenčit jsme museli i kolečka :-)

Martinka si dopoledne dojela s tatínkem vybrat novou helmu a těšila se na kolo, co dostala od Ježíška. Nejprve to vypadalo, že jízdu úplně zapomněla, ale po několika pádech se jí schopnost navrátila :-) Vzorky lesní půdy měla i na helmě ;-)

A Majda na svých čtyřech kolech. K narozeninám dostala bezva tašku na vozík- bystrý čtenář jistě vidí "vlčí tlapku" vpravo dole ;-)
Děkujeme firmě ALBI za dobrý nápad!

Zlaté české ručičky

20.3. 2009 - 185.den z 365

Některé české ručičky mají ke zlatým hodně daleko.
Moje babička vždycky říkávala: "Práce kvapná, hov.. platná." A měla svatou pravdu!
Dneska ráno jsem docela žasla, když jsem na vratech školky viděla tuto novou originální petlici. Vůbec nemůžu pochopit, jak někdo může odvést takovou práci a ještě to určitě nedělal zadarmo. Děs, běs a hrůza! Některé české ručičky by zasloužily dostat přes prsty.
Nesnáším odbytou práci všeho druhu. Obdivuju všechny, kdo se živí řemeslem a dokáží u toho přemýšlet, takže pracují tak, aby pozdější uživatel mohl být plně spokojen a nemusel dílo předělávat a vylepšovat. Což se o této petlici říci rozhodně nedá...

Dneska začalo astronomické jaro!
A já přidávám fotku další jarní květiny.

Narcisky mi přinesla do školy jedna maminka dvou prima kluků. Řekla, že je ráda, že už mi sundali sádru a že mi přeje, aby mě to už nebolelo. Chápete? Cizí paní... Tak mám opravdu velikou radost. Docela mě tedy dojala, musím říct. Nestává se mi to totiž denně ;-)
Děkuju moc, paní K.V. ! Doufám, že se mi podaří vás taky jednou takhle příjemně překvapit!!

Josef přijel na bílém koni

19.3. 2009 - 184.den z 365

.. a já nevím, jestli tím někoho potěšil.
Když jsem ráno vytáhla okenní rolety, nevěřila jsem svým očím. Všechno mělo tlustou bílou čepici. Zase sníh! :-(

Klika s čepicí:

Auto mělo nejen čepici, ale rovnou celý sněžný kožich.

Slepé zrcátko.

Sněhem obalené větvičky.

Odpoledne ovšem svítilo sluníčko a po modré obloze se líně posouvaly bílé mraky. Počasí vyloženě aprílové.

Na dětském hřišti se už proháněly děti. Zaujal mě kratičký dialog:

Po chodníku kolem hřiště šel asi 10letý kluk s maminkou. Najednou začal hulákat na jiného kluka na hřišti: "Androníku! Androníku! Ty debile, čau!"
Maminka nevěřícně hleděla a káravě mu řekla: "Hele, Kubo, on nemá jiné jméno, že na něj řveš Androníku?"
- "No, to já nevím, ale na tohle slyší..." ;-)

Doma jsem tu historku vyprávěla Majdě, ta se smála a říkala: "Jé, Androník, ten chodí se mnou do třídy! "
Tak jsem hned vyzvídala, jak se jmenuje. A Majda: "No, jmenuje se Ondra, ale nikdo mu tak neříká" :-)

To je zvláštní. Někdy asi člověk ani netuší, čím si vykoleduje přezdívku, či oslovování vlastní osoby, že? ...

Vodopád společných násobků

18.3. 2009 - 183.den z 365

Středeční večer jsem strávila ve společnosti matematiky. Brr!
Tato věda mě za celou dobu mé školní docházky neoslovila. Ničím si mě nezískala, nikdy jsem nechápala, kde se potkají dvě auta, když jedno vyjede z bodu A rychlostí... a druhé z bodu B zas úplně jinou rychlostí, ani mi nečinilo potěšení počítat povrchy těles všech možný patvarů...
Jsem zkrátka humanista, a tak jsem se snažila matematické úkoly přesunout do kompetence tatínka. Jenže on podepíše cokoli, a když Majda donesla zkontrolovaný domácí úkol, ve kterém původní modré písmo zcela zanikalo v červených klikyhácích paní učitelky, viděla jsem, že došlo k nejhoršímu a po letech (ne-li desetiletích) budu muset otevřít vždy nenáviděnou učebnici matematiky.

Téma bylo lákavé: společné násobky. Tak jsem si napsala ta dvě čísla pod sebe a psala jejich násobky, až jsem se dobrala stejného čísla- BINGO! Mám ho.
Jenže Majda řekla, že "Takhle se to už dávno nedělá!, že musím čísla rozložit na prvočísla. Tedy: nepoužívat "žebříček", ale modernější "vodopád".
No, tak to mě sebralo. Tušila jsem, co to jsou prvočísla, ale už vůbec jsem si nedovedla představit, jak na ně budu rozkládat trojmístná čísla a ještě k tomu "vodopádem"!?
Zatímco odpoledne byla Majda na dramaťáku (měla jsem 100chutí jí ho zatrhnout, ale měli na programu rozbor chyb v představení, tak jsem vyměkla), pilně jsem studovala výklad v učebnici. Pořád mi to nevycházelo. Tak jsem vzala příklady ze sešitu- ty měly řešení :-)
Nakonec se mi podařilo nějak to zázračně pochopit a večer tuto dovednost přenést i na Majdu- počítaly jsme s Majdou až do 9hodin a jak nám to pěkně šlo ;-) Musím uznat, že tato metoda je poněkud pokrokovější.
Takže dneska s přehledem poradím panu Novákovi, který si na zahradě zcela chybně vykopal díry na sázení stromů ve vzdálenosti 6m, kolik děr bude překopávat, když mají být podle příručky Přemka Podlahy vzdálené 8m :-))

A za pár let se můžu těšit na 2.kolo, to zahájí povinnou školní docházku i náš druhý poklad a v módě budou zas bůhvíjaké postupy... :-)

King DVD

17.3. 2009 - 183.den z 365

Před několika týdny jsem slíbila našim mimopražským přátelům, že jim doplním sbírku DVD o chybějící díly nejrůznějších edicí, která už jsou těžko k sehnání. Máme tu totiž jeden úžasný obchůdek, který dělá čest svému jménu KING DVD. Majitel má dokonalý přehled o všem, co kde vychází a já mám dojem, že snad úplně všechny filmy viděl :-)
Vydaly jsme se tam s Martinkou dnes dopoledne. Obchod se nachází v pasáži, jeho

výloha je zcela vyplněná DVD a v obchodě je zboží vyrovnáno opravdu až po strop. Každý, kdo vstoupí dovnitř, hned vypálí na prodavače svoji žádost- a že bývají opravdu různé- a on vždycky ví, kde ho najít (k tomuto účelu má laserové ukazovátko, aby zákazníka zorientoval ve své sbírce ;-)) Má tam učiněné poklady! Začala jsem se tam probírat, Martinka byla hodná- hned klekla a začala tam vyrovnávat CD s pohádkami do úhledných komínků :-) Po 20minutách jsme měli nakoupeno pro Stáníka a i pro nás, což jsme původně vůbec neměly v úmyslu ;-)

Martinka měla slíbenou zmrzku za slušné chování, a tak jsme ještě musely navštívit Palladium. Zmrzlin se nabízelo asi 20druhů. Kdopak uhodne, na jaké si Martina právě pochutnává? :-)

No, já své dětství prožila v dobách, kdy byly běžné cca 4druhy: vanilková, jahodová, čokoládová- a vzácná pistáciová....
Martina si dneska vybrala melounovou... ale nabízela se i šmoulová, tiramisu, kiwi, kokos a jiné ořechy, borůvky, lesní plody, papaya, belgické pralinky...

Palladium je už jarně vyzdobené, a tak jsme ještě s Máťou počítaly kytičky, které hodláme doma také vyrábět. Nějak to jaro přilákat musíme ;-)

Výlet se vydařil a trochu i prodražil- krom přírůstků do naší domácí DiViDitéky jsem ještě sobě zcela neplánovaně pořídila jedno jarní triko .... Jen jsem nakoukla do obchodu, než Máťa spořádala tu zmrzku :-)

Nákupní den

16.3. 2009 - 182.den z 365

Venku je krásně! A Martinka potřebuje novou cyklistickou helmu a nové sportovní boty. Je pondělí a v superhyper by nemuselo být narváno, takže jsem se rozhodla jet více jak po měsíci na nákup! Martinu samozřejmě s sebou. Vydaly jsme se do nedalekého Globusu.
S helmou jsme neuspěly, neměli požadovanou velikost a Máťa byla smutná :-(
No ale botky jsme ulovily a jsou docela i podle mých představ. Pěkně pevná špička- to se na koloběžku hodí, zapínání na suché zipy - vázat tkaničky zatím rozhodně nemůžeme na čas ;-) a naše Droběna má ve svých 4letech velikost 30! Cena- bez komentáře :-)

Boty jsem dala do košíku a nabídla Martince, že by mohla jít do dětského koutku a já že bych zatím nakoupila. Martinka si vyžádala pitíčko a svačinku s sebou :-) a ochotně šla. Takže jsem měla hodinu na to, abych koš pěkně navršila, protože Wlk sice nakupavat jezdil, ale vždycky si sepsal lísteček a pak opravdu koupil jen to, co měl napsané... já kupuju i to, co napsané není... ale potřeba to je!! ;-)
No, díky tomu, že ta moje polámaná levačka ještě nefunguje 100%, vytvořila jsem u pokladny trochu frontu a netrpělivá důchodkyně, co stála u pokladny za mnou, si mohla hlavu ukroutit, jaké jsem nemehlo :-)

Odpoledne jsem si konečně po několika dnech snažení pořídila ve zdravotnických potřebách ortézu na ten loket. Byly vyprodané- náledí udělalo své :-) Původně jsme měla předepsanou nějakou neoprenovou- problém byl ten, že jsem nebyla schopna si ji sama nasadit. Tak byla tuhá a pevná. Tak mě do ní prodavačka nasoukala. Nojo, ale nedalo se v ní být. Tak jsem ji umluvila, že si radši doplatím, ať to s poukazem nějak začaruje, ale že tu předepsanou nechci ani zadarmo- radši si doplatím na nějakou, která se dá běžně používat a snadno nandat.

Večer jsem byla opět na rehabilitaci- tedy to jsou muka! Rehabka vzala do parády nejen ruku... já byla tak vyřízená, že jsem v 10 večer odpadla.

Neděle

15.3. 2009 - 181.den z 365

Fotím nebe, protože od rána pořád sledujeme, jaké že je venku počasí. Bláznivé. Každou chvíli jiné. Na vycházku s Majdou se nechystáme. Obloha převážně s šedými mraky- ale navečer se ukázalo i sluníčko- než zapadlo, prosvítilo šedé mráčky dorůžova.

Martinka šla odpoledne s babičkou do divadla. Naše MČ má totiž nové kulturní centrum - moc pěkné, udělám časem taky fotodokumentaci. A radnice se snaží nalákat tam obyvatele na nejrůznější programy- cestopisné přednášky, koncerty a na neděli zajistila představení "Ošklivé káčátko".
Babička se nabídla, že s Martinkou půjde, ať si prý odpočinu! Tak jsem se nebránila ;-) Martinka se vyparádila, do kabelky se musel vejít plyšák, pitíčko a svačinka- to je nezbytná výbava, bez které odmítá opustit dům :-) - a vyrazily s babičkou na autobus. Já si dala kávu a vlezla si k PC... ještě jsem ani nedopila, když začal drnčet mobil: babička - ujel jim autobus... Tak jsem to s odpočinkem nepřehnala :-) Popadla jsem klíče, hupla do auta a jela taxikařit.
Představení se líbilo, i babička byla spokojená ;-)

My s Majdou jsme zatím doháněly školní resty, které přes týden nestíháme, zabralo nám to docela dost času. To je pořád stejná píseň:
"Co ve škole, Majdo ?" - "Nic, dobrý."
"Co jste dělali? - "Nic. Pohoda. Můžu si číst/psát/koukat na TV/hrát...??"
Zkrátka jediný otravný přítel školy, který se denně zajímá, co se učili a co dělali, jsem tu já ... ;-)

Jarní rozjímání

14.3. 2009 - 180.den z 365

Sobotní den se tvářil velmi jarně- svítilo sluníčko, bylo 12°, tak jsme s chutí vyrazili na vycházku. Maťa vzala koloběžku a vydali jsme se, abychom okoukli zahrádky sousedů. Některé už pěkně hýřily barvami rozkvetlých krokusů,

a svítívě bílých sněženek.

Stromy a keře už se taky probouzejí ze zimního klidu a co nevidět si alergici "přijdou na své" - jehnědy jsou už v plné parádě!

Taky jsme se snažili najít inspiraci pro osazení naší nové předzahrádky, která teď zeje prázdnotou po poraženém smrku.

Navečer jsem pro něco šla do šuplíku a jentak koukla do svých starých diářů. Mám je schované. Je mi je líto vyhazovat a někdy si říkám, že si alespoň mohu připomenout, co bylo kdysi. Padl mi zrovna do ruky ten z roku 2001. Na deskách diáře mám vypsané některé úryvky z knihy Ilony Borské "Doktorka z domu Trubačů", kterou jsem tehdy četla a která bezesporu patří mezi ty, jež čtenáře pohltí a ovlivní.

* "Život nás každého naučí tak, někoho onak - že se naše "velké" plány musí přizpůsobit jemu; stavitel život si nás přitesává podle své potřeby, ne podle naší vůle. Je na každém z nás, zda se přizpůsobí s porozuměním, nebo zda se ztratí v reptání a nářku."

* "Nedopusť nikdy, aby starosti a shon zastřely jas tvého ducha. Netrap se zbytečně, vždycky se snaž zachovat duševní rovnováhu, ať je tvoje duše volná, v tvém nitru ať je mír. Pamatuj, že každý je sám sobě tvůrcem nebe i pekla, nosí si je pak ve svém svědomí. Vzpomeň si na to, až přijdou v životě zlé chvíle!"


V tomto roce 2001 mi Osud uštědřil pořádnou životní lekci- skoro bych řekla intenzívní kurz lekcí, které na sebe plynule navazovaly, zasáhly do všech oblastí života, způsobily bolest fyzickou i (tu hůř snesitelnou) duševní a nebraly konce - zažila jsem několik věcí, které z paměti bohužel už nikdy nevymažu, i když by to tak bylo nejlepší.
Nebyl to dobrý rok, více vzal, než dal. A věci přeci mají být v rovnováze...

Solná jeskyně

13.3. 2009 - 179.den z 365

Od včerejška mi chodily vtipné maily a SMS, které mě prostřednictvím vtípků varovaly před dnešním dnem- pátkem třináctého :-) Děkuji vám, přátelé, za starostlivost. Tentokrát vás zklamu, nebude o čem psát- pátek třináctého jsem přežila bez ublížení na zdraví! :-)
Naopak- usoudila jsem, že nejlépe bude schovat se někam pod zem, a tak jsem šla s Martinkou do solné jeskyně.

Letáky slibují blahodárné účinky na dýchací cesty, na dutiny, na atopické ekzémy, na zpomalování procesu stárnutí.... tak nač čekat sem s tím a chci to všechno najednou! :-))
Domluvila jsem Martince kamarádku na hraní, sousedovic Lucinku, a její maminka po chvíli váhání řekla, že je zvědavá a že jde taky. Vydaly jsme se do nedalekého nověotevřeného relax centra Žanet.
V recepci nás uvítala milá slečna, odložily jsme si věci do skříněk a sestoupaly po schodech do suterénu.

Jeskyňka byla útulná, na stěnách obrovské krystaly, na zemi silná vrstva soli, aby děti mohly kutat a vozit sůl - u vchodu je čekal pytel s hračkami.

V rohu jeskyně stékal po stěně zeleně nasvícený vodopád, uprostřed jeskyně seděl obrovský oranžový nasvícený krystal a kolem něj bylo rozestaveno 8 pohodlných relaxačních křesel. Kdo chtěl, mohl si půjčit i deku na přikrytí.
Martinka s Lucinkou lehátka taky vyzkoušely, ale pobyly tam sotva pár minut, než se opět ponořily do soli.

Z reproduktorů potichu hrála relaxační hudba; u recepční si lze objednat kávu, pití... Donese vám to do jeskyně na podnose až pod nos :-)

Hodina tady trvá 45minut a to rychle uteče.
Po jednom sezení jsem se sice nevyzdravila, neomládla, ale bylo to velmi příjemné posezení a určitě to ráda zopakuju!

Pokud hodláte jeskyni vyzkoušet, je lepší zavolat předem. Některé totiž mívají vyhrazené hodiny pro maminky s dětmi.
A ještě jedna pozitivní zpráva: OZP (zatím)hradí svým klientům (dětem a seniorům) návštěvy solné jeskyně v rámci preventivních programů ve výši 500Kč/rok.