Stomatologická klinika

31.3. 2009 - 196.den z 365

Návštěva Stomatologické kliniky v Kateřinské ulici byla neatraktivnějším bodem dnešního denního programu. Když jsem Majdu objednávala, hledala jsem si na www nějaké podrobnosti o tomto zažízení a jediné, čeho jsem se dopátrala bylo to, že se klinika přestěhovala do zrekonstruovaných prostor. Tak jsem se hned raději přeptala sestry, jak jsou na tom s bezbariérovým přístupem. Byla zaskočena. Řekla, že to musí zjistit, ať zavolám za 10minut.

Poté jsem dostala podrobný návod, co všechno musím podniknout, abych se dostala na jejich oddělení do 1.patra: Vstup pro vozíčkáře není z Kateřinské ul., ale z ul. Ke Karlovu. Budete ho možná trochu hledat. Musíte dlouhým průjezdem do dvora, a tam uvidíte dveře. Na nich je zvonek, který není moc vidět, ale když teď víte, že tam je, určitě ho najdete. Zazvoníte na vrátného, a ten vám přijde odemknout výtah- a pak už je to v pohodě. :-)

Všechno jsem si pečlivě zapsala, protože tolik důležitých informací bych prostě 14dní nebyla schopna udržet v mozkových závitech.
Dnes byl tedy den D! Vyzvedla jsem Majdu ze školy v 10h, abychom stihli do centra dojet. Byla jsem moc ráda, že Wlkovi odpadlo původně plánované celodenní školení a mohl jet s námi. Mám zatím obavy zůstat s Majdou déle sama, když si vzpomene, že chce na WC nebo něco-tak s jednou rukou nemůžu a ta levá je pořád levá víc, než bych si přála ;-)

Vjeli jsme do ulice Ke Karlovu a pátrali, kde je asi ten vjezd. Pak jsme jeden objevili. Byl oblepen různými cedulemi o zákazu vjezdu a vjezdu povoleném jen pro stavbu... ale riskli jsme to. Průjezd byl dlouhý, vydlážděný takovými malými šedými dlaždičkami a taktak se tam auto vešlo. Zastavili jsme ve dvoře a já se jala obíhat dveře, kde najdu ten zvonek. Dveře tam byly hned dvoje. Zamčené a bez zvonku. Důkladně jsem několikrát ohledala zárubně, ale nic.

Oběhla jsem dvůr a našla ještě jeden průjezd!

Ten vedl do dalšího dvora, opět několikery dveře- bez jakýchkoli cedulí. Tedy cedule tam i byly, ale byly čitelné pouze z vnitřní strany budovy- a tam jsme zrovna nestáli... :-(
Až na jedněch jsem našla telefonní číslo na vrátného. Panečku, to je vychytávka.

Tak jsem vrátnému zavolala. Stručně jsem mu sdělila, že se potřebuju s vozíčkářem dostat do 1.patra na ortodoncii a že on jediný mi -dle sdělení sestry- může odemknout výtah.
Začal výslech /a tím i nejhumornější část návštěvy tohoto zařízení/:
"Kde stojíte?", vyzvídal.
No a popište někomu, kde stojíte, když nikde žádná cedule není a všude kolem jen budovy a stovky oken.
Tak mu říkám: "Na dvoře. Zajeli jsme autem na dvůr"
A on zděšeně:"Vy už jste na dvoře? Vy jste projeli průjezdem? "
Tak já popsala cestu, zdůraznila, že stojím u dveří, které jsou zamčené, ale za nimi je výtah. A on zase: "A kam jdete?"
Zopakovala jsem, že do 1.patra, a proto bych ráda ten výtah.
"Ahá, tak vy s ním chcete jet??" pravil ten dobrák, "Jdu dolů"

...no to mě zase dostalo.
Wlk se mohl smíchy zbláznit, když jsem mu to líčila (seděl v autě, neslyšel dialog). A konstatoval: "Nojó, v neděli shání WC pro vozíčkáře, ale NEŘEKNE, že na něj chce a neuplynou 2dny a zcela nepoučeně shání výtah do 1.patra, ale NEŘEKNE, že s ním chce jet.." :-))
Tak já nevím... něco je se mnou špatně ;-)


Na ortodoncii Majdu poslala naše paní dr. s rovnátky, aby zkonzultovala problém s odborníky na klinice.
V 1.patře nás čekalo exkluzivní pracoviště. Zubní ordinace, ve které najednou pracuje asi 20 lékařů, jednotlivá křesla jsem od sebe oddělena pouze přepážkami, pořád tam pobíhají sestry, lékaři spolu vzájemně komunikují a radí se o problémech... Zírala jsem. Nedovedu si představit, jak ošetřují bolestivé případy- jakože vedle mě někdo řve a úpí a já dělám, že se nic neděje ... no nevím...

Pořídila jsem v nestřeženém okamžiku jednu paparazzifotku pro lepší představu a pro ty, kteří podobné zařízení vidí taky poprvé.

Ošetřující paní dr.byla mladičká Slovenka a viditelně byla z Majdy na větvi. Po chvíli odběhla na konzultaci ke kolegovi do sousedního boxu. Pak dotáhla z opačné strany té dlouhé ordinace ještě jednu kolegyni... opět estráda.
A výsledek? Všechny zubní vady jsou slučitelné se životem (jupí!- alespoň něco přežijeme ;-)) a rozhodnutí, co s Majdinými tesáky dál v podstatě zůstává na nás- na rodičích. No, oba jsme v této oblasti zcela nevzděláni, takže se (jako v mnoha jiných věcech týkajících se zdraví našich dětí) budeme řídit selským rozumem.

Na závěr návštěvy jsem ještě dala zvonkem smluvené znamení vrátnému, že akce je skončena a může si svůj výtah zase zamknout. Pro jistotu jsem dodala, že už jsme sjeli dolůůůů :-))