Začarovaný den

19.9.2009

Nevím, čím to je, ale některé dny jsou takové začarované. Ačkoli nedělám nic neobvyklého, taknějak se dostávám do vlivu negativních energií... nebo jak to nazvat. Smutné mi na tom připadá to, že (alespoň z mého pohledu) konám dobré skutky. Ty se mi ovšem vymknou z ruky... ;-) a pak už to jde ráz na ráz ....

Vlk chtěl jít na ryby. Pro změnu. Prý je sezóna...no ono je v podstatě furt něco. Bylo krásně, a tak jsem velkoryse svolila, ať si tam je až do večera. (velkorysost je blbá póza... :-) )

Hned ráno volal bratranec, že teta se probrala z narkózy a je přiměřeně v dobré náladě. Naštěstí to nevzdala. Hrozně chce žít. Chce vidět, jak rost pravnouček Fanoušek a já na to věřím, že se zdravotní stav pacienta hodně odvíjí od jeho psychiky. No, uvidíme...

Děti chtěly jet tramvají na Letnou. Krásný park a cukrárna v dosahu... proč ne. Vyhledala jsem si nízkopodlažní spoje, sbalila děti a svačiny a výprava mohla vyrazit. Řidič tramvaje byl veselý, už z dálky na nás mával hákem, kterým se vyklápí plošina. Pohoda. Pohodlně jsme se uhnízdily ve voze, na Letenském náměstí jsme vystopupily a zamířily do vyhlášené Erhatrovy cukrárny na vytouženou zmrzlinu. Děti se usadily u venkovních stolečků. Bylo docela plno. U vedlejšího stolku sedělo dítko typu spratek. Předškolní klučík oblažoval všechny přítomné příšerným hlasitým zpěvem. Mamince se to taky nelíbilo, nicméně bylo nad její síly tomu stvoření rázně poručit, ať toho nechá, nebo ať alespoň ztiší hlasitost. Výchovné věty vystřídaly prosby typu: "Luky, maminka se přeci nebije!" A ten spratek pohotově odsekl:"Ale bije, protože mi nekoupila tu hračku!! A to jsem byl hooodnej! A vůbec jsem nezlobil a ještě jsem jí zpíval!!" (Jóó, tak zpěv nebyl za trest, byl za odměnu...) Maminka trpělivě vysvětlovala, že hračku mu MOŽNÁ koupí, ale vydrží-li být hodný "do tmy"... Neměla jsem na to nervy. Popoháněla jsem holky, ať lížou rychle, že tam lítají vosy a že radši půjdeme ;-)

Majda nutně potřebovala do drogerie. Domluvila si s Lenkou, že jí udělá barevné proužky na vlasech. Neřeším to. Nehodlám se toho účastnit.;-) Majda si ale potřebovala prohlédnout, jaké barvy se na trhu vůbec vyskytují. Uvítala jsem pro vozík přístupnou prodejnu Rossmanna.

V obchodě nikdo nebyl, jen dvě debatující prodavačky. Majda měla vymyšleno asi 5 věcí, které tam potřebovala koupit. Jakmile jsme vstoupily do dveří, prodavačky zbystřily. Evidentně se bály, že jim vozík zbourá krám a způsobí škody. Barvy na vlasy byly hned v krajních regálech. Ulička byla dost široká- z mého pohledu žádný problém. Majda chvíli vybírala, podávala jsem jí krabičky z horních regálů, studovaly jsme návody... a až si jednu vybrala, chtěla, abych si zapsala číslo barvy. Nebylo čím. Jako rychlá alternativa mě napadlo krabičku si vyfotit.

A to se nemělo stát. Prodavačka-blondýna ke mně přiskočila- bez jakéhokoli oslovení začala velmi ostře štěkat, že tam nemám co fotit a že povolení k focení může vydat leda ona a ať toho hned nechám... zírala jsem na ni celkem překvapeně.
/Já takhle totiž nakupuju běžně. Vzhledem k tomu, že do malých obchůdků se Majda obvykle nedostane, zboží prostě vyfotím- doma ukážu- a pak se koupí, nebo taky ne.Funguje nám to takhle už docela dlouho. I závěsy jsme takhle nakupovaly :-) Pokud je na dveřích "zákaz fotografování" (jako třeba na poště), tak to samozřejmě respektuju./
Jenže tady žádný zákaz nikde nebyl. Nefotila jsem ani obchod-jen ten jeden výrobek- abych ho mohla poslat Lence ke konzultaci, jestli je vůbec na tu akci vhodný... Snažila jsem se to té veledůležité slečně vysvětlit- nenechala mě ani jednu ze dvou vět dokončit, štěkala furt dokola to stejné.
Vyvedla jsem děti z obchodu (nemusejí taky vidět kdejakou špatnost), prohlídla jsem si znovu vývěsky na dveřích obchodu- žádná ikona zakazující focení tam nalepená nebyla. Tak jsem se tam vrátila (no, to už byly ty dvě krasavice v pilném rozhovoru, kde se to peprnými výrazy jen hemžilo-jojo, byla jsem hlavní hrdinkou děje... a blondýna silně zrůžověla, když mě ZAS viděla ;-) ), abych té inteligentní a chápající osobě sdělila, že bych uvítala spíše onen srozumitelný piktogram, než její poněkud agresívní styl komunikace. A co myslíte? No, spávně: už zase štěkala tu svoji obehranou písničku, že povolení k focení jsem si měla vyžádat. Tak jsem sklapla. Nemělo cenu snažit se o cokoli. Konstatovala jsem nahlas, že ona je jen živým důkazem toho, že vtipy o blbých blondýnách mají své opodstatnění a znechuceně jsem odešla.
Jedna z cedulí se chlubí tím, že Rossmann slaví v ČR 15let a že věnuje peníze na "dětský úsměv zdravotně znevýhodněným "...no, tojo. Majdě tedy po této scénce úsměv docela zmizel. Byla smutná. Chtěla tam koupit nějakou úžasnou sadu malinkých lesků na rty, co si vyhlídla v katalogu a další "nezbytnosti". Tak má smůlu. A Rossmann taky. Příště raději půjdeme do DM.
Já to vůbec nepochopila... proč nám třeba nepřišla pomoci s výběrem barvy, když nás tak bedlivě sledovala... to bylo asi nad hranice jejího IQ..(Majda si totiž nemůže dojít k holiči umýt hlavu-nezajede vozíkem pod "myčák", musí někdo přijít domů, kde je po ruce vana...)

Blížily jsme se k Letenským sadům a vítala nás ulice, v níž stálo jedno veliké policejní auto za druhým. Měla jsem 100chutí celý výlet zabalit, otočit se a jít na tramvaj zpět. Došla jsem k policajtům, kteří všude posedávali v neprůstřelných vestách, abych zjistila, je-li tam vůbec bezpečno. Prý v klidu. Až bude nebezpečno, včas mi řeknou :-)) Upozornila jsem je, že nemůžeme moc rychle utíkat :-)) Tlemili se a pravili, že je v centru nějaká manifestace, tak jen číhají, co z toho bude.
Na dětském hřišti jsem dosedla na lavičku. Po chvíli mi vstaly vlasy- vichr, randál... nad hlavou kroužil policejní vrtulník. Dobrý... jenže on tam kroužit vůbec nepřestal....

Vydržela jsem to 3/4hodiny. Martina se za tu dobu stačila dokonale uprášit a vyválet v písku. Zavelela jsem k odchodu. Vtom mi zazvonil telefon- Lenka. Jednou rukou držím telefon, druhou mávám na děti k odchodu (samozřejmě nás sleduje polovina návštěvníků hřiště, protože Majda to krosí po písčité cestě...) -zavírám vrátka- a samozřejmě mi zůstala v ruce klika. Přiznám se, že 1.myšlenka byla švihnout s ní do trávy a už jet domů. No, ale nešlo to. tak jsem ještě musela trpělivě nasazovat kliku.

Cestou parkem děti sbíraly kaštany. Majda chtěla do KFC. Vyhověla jsem. V KFC neměli vařeno. Prý za 10minutek. Popoháněla jsem slečnu, že mi jede nízkopodlažní tramvaj max. 1x zahodinu- tak jo, zrychlila. Jen doma jsem zjistila, že mi tam chybí jedny hranolky.

Tramvaj přijela na čas. Řidič vystoupil s úsměvem... a plošina mu nešla vysunout. Naštěstí přiskočil mladík-hloubavý technik - a po chvilce šťourání se mu to zařízení podařilo odemknout!
Děti byly spokojené. Jen ta paní prodavačka jim vrtala hlavou....

To byl zas den! Tomu se prostě říká umění- být vždy v nesprávnou dobu na nesprávném místě :-)) Snad to nebude napořááád!! ;-))